Svátek

15. října jsem měla svůj první svátek. Už od rána to bylo takový zvláštní, viselo to ve vzduchu a naši neustále říkali něco o tom, jak "to" udělají, jak "to" bude a jak "to" oslavíme. Těšila jsem se na slavnostní menu, přípitek, tajně doufala v dort, konfety a tak. Ale pak přišel táta s tím, že takovou velkou událost na mou počest musí důstojně zapít s klukama po tréninku v hospodě. A já prej mám doma spinkat. Znáte větší nespravedlnost?
Ale babičky to zachránily. Nejdřív jsem měla velkolepou oslavu s Eliškama z GJ, kde se jenom jedlo, pilo, hodovalo a rozdalo tolik dárků, že jsem jich ještě tolik neviděla pohromadě... No zmohlo mě to, ale násilím jsem udržela očička otevřený až do konce mejdanu :-), oslavenec má přece pařit nejdýl, ne?
No a druhá babička mi udělala oslavu u nás doma, dokonce dědu tady kvůli tomu srovnala do latě, že ani nemuk. No byla jsem z toho celá jurodivá.