Šok

Když jsem měla přijít na svět, spousta lidí byla překvapená, někteří se smáli, někteří jenom divili, někteří se snad i naštvali, zkrátka a dobře - na všelijaké emoce jsme byli všichni zvyklý. A vzhledem k tomu, že nás to ohromování kamarádů a známých od začátku baví, bylo nasnadě, abych rodiče doprovodila na mámin třídní sraz. Ale řeknu vám, tentokrát to byla divná společnost. Prvních pár příchozích šokem téměř oněmělo, že se první chvíli ani nezmohli zeptat se mi na jméno. No jako malinko mě to urazilo. Pomalu sice pookřívali, ale začali se ptát, komu mě ukradli nebo od koho si mi půjčili. No to mi teda promiňte, ale vypadám snad jako půjčená?!?! Viděli jste snad u MÝHO táty v ruce nějaký jiný dítě, který by u něj bylo tak spokojený a který by mu tak slušelo jako já? Já vám to prozradím - neviděli a ani neuvidíte :-). Když už se teda pomalu každej ohromenej člověk dozvěděl jméno a věk, vypočítali měsíce (spíš roky), kdy mámu nikdo neviděl. No a nakonec zejména dámský osazenstvo prohodilo pár zcela zcestných a nesmyslných bonmotů o mé výchově (proboha jak ráda bych je vyvedla z těch trapných omylů) a vrátili se k plkání o svých ponejvíc ekonomických kariérách a tahali z rukávu ty nájmy a hypotéky a všechny ty starosti jejich rádoby samostatných životů. Klára už se stihla začít rozvádět, Štěpán se bude ženit (jako pozval mě, ale že bych se přetrhla letět kvůli tomu na Filipíny...), Honza, kterej propad k mámě do třídy od táty ze třídy čeká dítě (a taky neví, co ho čeká)... Ale přesvědčit tu divnou skupinu, že nejsem žádná nevyléčitelná nemoc, se zřejmě nepodařilo. 

Jak by to vypadalo?

Jak by to vypadalo, kdybych měla sourozence? To se tak jednou mámy s tátou ptám, když  jsem prej tak hodná, úžasná a tak... Co kdybyste mi pořídili sourozence? Není moc situací, kdy bych viděla tátu tak vyděšenýho. A mámin zsinalý obličej taky vypovídal za vše. Nabyla jsem tedy dojmu, že sourozenec je něco divokýho, nezvladatelnýho, sebral by mi oblečení, hračky, mámu, tátu, babičku, musela bych se o něj starat, všechno ho naučit... Zkrátka - zlej sen :-), kterej by vypadal asi takhle:

Jak chytnout tátu

Jen co jsem si zvykla na náš pevný denní režim, začínaj se mi dít divný věci. Ráno táta mizí dřív než vstanu, vrátí se právě když vstávám (v jeho volným pelíšku) a co hůř, pak zas odejde a nevrátí se dřív, než musím jít zas spát. Usoudila jsem, že je to nová hra, kterou jsem pracovně nazvala "chyť si svého tátu". Je poměrně  náročná na výdrž, ale cvičím se v ní často a výsledky jsou rozhodně znát. Základem je odmítnutí veškerého položení do postýlky. Moje nejoblíbenější triky a chmaty jsou řev raněného slona, vzpříčení se v postýlce různýma končetinama za různý špricle, flusání dudlíku pod postel (to dost zabírá na mámu) a když už vystřílím všechnu munici, tak pomůže nanovo řev. Když už mě ale přecejen spánek přemůže (a nutno přiznat, že máma na mě má taky různý fígle), tak nastupuje plán číslo dvě. Důležitý je nepřešvihnout to a probudit se v době, kdy se máma s tátou večer nejvíc nudí, nejlépe když se znuděně dívají do počítačů, máma do zbytečných papírů, který odpoledne stejně úspěšně okoušu a táta do černý obrazovky autocadu, na který stejně není nic zajímavýho. Další bod plánu dvě zní - vyluxovat ledničku, prostě sežrat všechno, co naši s nepříliš nadšeným výrazem přinesou. No a pak nastává volná zábava směřující k jedinému cíli - zejména skotačení tátovi v ruce snadno zapříčiní, že vypne svou černou obrazovku a je konečně... CHYCEN. 

 

Advent

Plán: Klidná adventní neděle s dopředu připraveným adventním věncem, procházka a pak hezký večer při první svíčce.

Realita: Táta celou sobotu lítal po pracovních povinnostech a nemohl mámě pomoct najít vhodný strom a ukrást pro ni větve na adventní věnec. Máma se v sobotu večer, potmě a za drobného mrholení vydává s kočárem na lup sama. Po určité době, která stačila na dokonalé promrznutí jejích uší, se ukázal jako nejlepší smrk u domova důchodců. Kdo by to byl řekl, že důchodci jsou nejčilejší po soumraku. Neustále vylézaj ze svých komůrek a pekelně dlouho trvá, než se odbelhají za roh. Moje úloha je jasná - tvářit se nenápadně - spím. Máma potajmu vytahuje nůžky zn. Fiskars, nepochybně též kradené, ale z jiného ústavu. Tichou nocí se sune plný kočár větví k domovu. Máma a její černé svědomí se neodváží ani do Alberta pro pečivo.
V neděli ráno je nakousnuta palčivá otázka, jak dát dohromady korpus, drát a větve. Youtube radí. Hotovo. Máma se tetelí nad svou nebývalou zručností a vynucuje si na nás s tátou pochvalu. Táta je poslední dobou nějaký špatný lhář. Mě je věnec fuk, protože mi ho nedovolí ochutnat.
Procházka do přírody vzdálené jen pár kroků od baráku. Těžký terén vyžaduje nechat kočár doma. Těžký dítě vyžaduje uvázat nosičku na tátu. 
Adventní večer táta po pár slušných kilometrech se slušnou zátěží upadne k televizi.Máma prohraboší půl bytu, aby našla něco, čím podpálí první svíčku a  mohla tak nasát adventní atmosféru alespoň při mytí kuchyně. 

  

Dospělácká snídaně

Před pár dny jsem překročila magickou hranici půl roku. Vypadalo to, že to nejspíš nic neznamená, ale postupem času mi došlo, že už jsem vlastně dospělá. Tak předně - posledních pár dní statečně odolávám večerce v sedm a už jsem to s tátou vydržela táhnout nejmíň do půl desátý. Naši mě pouští na mejdany u kámošů, pravda, sice zatím jen s doprovodem, ale i tak je to dobrý. Ochutnala jsem prvně krupicovou kašičku na dobrý spaní (ale stejně jsem si radši dala ve čtyři malý intermezzo a vykřičela si mlíko). Pomalu, ale jistě, jsem odrostla dupačkám a můj šatník se skládá z šatiček a kalhot dospěláckýho střihu. Místo miminka v naší mega family vystřídala Natálka. A k snídani si konečně můžu dát s tátou housku a kafe.