Babička je pro mě synonymem nadšení, radosti a blbostí. A je jedno která babička. Slovo babička je všeuklidňující všeobjímající všelék na všechny neduhy. Každá babička má vždycky k jídlu něco dobrýho, převážně nezdravýho. Od každý babičky mám botičky, takže když chci upozornit od koho je zrovna mám na noze, vypadám, že neumím říct bota. S každou babičkou je novej druh zábavy, na kterej máma prostě nemá grády...
K jedný babičce neomylně trefím do práce a když zrovna v práci není, podlehám zoufalství a odmítám jít vedle třeba na poštu nebo do lékárny. Když za ní jedu na zahradu, je jedno, jak jsem protivná nebo unavená - zvládnu 50 kilometrů opakovat: "babíí, babííí, kakat, kakat..." Kakání naštěstí zvládnu vyřešit sama, ale skákat se dá jenom u babičky.
U druhý babičky zas naši prolomili největší tabu mého dosavadního života - odložili mě k ní na drsnou převýchovu. A k mému velkému úžasu se neodjeli domů vyspat, ale zamířili si to rovnou na pěknou pařbu, a to ne jednou.
Každej dem se mámy ptám, jestli: "Babííí? Babííí? Pudem?"
Na světě jsou jen dvě věci, bez kterých se bezpodmínečně nesmí opouštět byt. Ne, opravdu mobil a klíče to nejsou. Bez mony (motorky) a kybíku (kyblíku s bábovkama) by se svět zastavil. Nosíme je na nákupy, do auta, k babičkám domů i do práce. V nákupáku musím sedět na motorce, i když jsem v košíku. Mám pak slastnej pocit, že řídím svět. Většinou se ke mě nevejde už moc nákupu a cizí nerudnej hlas z repráku hlásí, že děti se maj přepravovat pouze v tom sedátku, který bytostně nesnáším. Máma hučí do táty, že to bylo určitě na nás a ať to nějak vyřeší. Jediný řešení je rychle vypadnout někam ven. Jo jo, nikdo přece neříkal, že to se mnou bude jednoduchý.
Když mi máma prozradila, že pojedeme za Matýskem, nemohla jsem ponechat nic náhodě a okamžitě začala jednat.
Takováhle akce vyžaduje pořádnou přípravu a nejlíp si to člověk naplánuje u dveří, aby na nic nezapomněl. Ideální je se na ně přímo pověsit a aby se mi myšlenky nezatoulaly daleko od tématu, tak si pro jistotu opakovat cíl: "Maíííí... Maíííí..." Po dostatečném počtu opakování vytouženého cíle bych si měla nachystat věci s sebou. Máma nevypadá, že by měla naspěch, tak už od rána musím nanosit vše potřebné ke dveřím - kato (kalhoty), boty, miki (mikinu), pici (čepici), kuky (brejle), všechno několikrát pojmenuju, ukážu mámě, jestli je to správně, s něžným úsměvem na to ukazuju a říkám: "Dáme? Pojď..." Jak velký zklamání je, že se předtím musí ještě jít spát, Vám snad ani nemusím říkat.
Když se konečně dostaneme do dětskýho koutku a přijde Mates, jako správně vychovaná holka se snažím vzbudit zájem tím, že se cudně tvářím, jako by mě ani nezajímal. Ale nevydržím to dlouho a začnem řádit v duchu hesla - jeden nápad, oba při činu, jeden průšvih. Ještě si rodičové nestačili pořádně poklábosit a už jsme vyzkoumali, jaký by to asi bylo pracovat za barem. Co čert nechtěl... Ty porcelánový servisy dělaj tak těžký, jak v tom můžou nosit čaj? Ovšem v kontaktu s dlaždicema na zemi nic nevydrží. A od našeho stolu se ozvalo: "To nebyly naše děti, že ne?"
Když číšník dostával dýško úměrné průšvihu, máma se neubránila rozpačitému pocitu, že období, kdy jí každý na potkání chválil, jak má roztomilou holčičku, už je nenávratně pryč.
