Zhruba před měsícem máma rozhodla, že jsem už dost velká holka na to, abych se obešla bez plíny. Je fakt, že občas se bez ní obejdu tak dokonale, že si ani nevzpomenu, že ji vlastně nemám. A během dne vyměním klidně i několikery "kalo" (kalhoty). Ale jinak jakmile řeknu "kaka" (to obsahuje uplně vše, k čemu se nočník dá využít), tak se svět na chvilku zastaví, všechny činnosti ustanou, všechno všem z ruky vypadne a utíkáme na nočník. Když pominu občasný planý poplachy a občasně mokrý kalhoty, dalo by se říct, že se opravdu bez plíny obejdu.
Od Vánoc jsem byla zároveň zbavena tolik nenáviděné jídelní židličky, kterou jsem s každým jídlem vytrvale víc a víc ignorovala, až jsem si vydobyla jistou pozici u stolu. Konečně jsem se při společných snídaních stala plnohodnotným společníkem jak způsobem stolování podle nejpřísnějších pravidel etikety (bez neustálého ťukání hrníčkem na zdraví se nikdo nesmí napít a bez ubrousku se nikdo neobejde), tak konverzací o nejdůležitějších aktuálních tématech (obvykle k tomu z rukávu vytáhnu ham, mňam, hapa, kuli, auto nebo tam). O ničem jiném beztak nemluvíme. Prostě jako že vemem auto a pojedem tam... Někam. A tak.
A poslední dobou mi přijde, že i kočár je pro malý děti, tak v něm dost vytrvale odmítám jezdit. Motorka je mnohem variabilnější z hlediska toho, co zrovna chci prozkoumat a rychlejší, když chci vzít dráhu.
Podtrženo a sečteno, můj názor je čím dál tím víc vidět a slyšet :-).
Silvestr byl ještě náročnější než Vánoce. Jelikož se babička rozhodla s dědou nemluvit, měli jsme dost napilno bejt jednou s jedním a podruhý s druhým, do ničeho se nemíchat, zbytečně nemluvit a zavčasu zdrhnout. I ten sníh roztál sotva co napad.
Tahle zima se vyznačuje jedním typickým jevem. Teda spíš nejevem. Marně s tátou totiž nejmíň od Vánoc vyhlížíme sníh. A vyhlížíme ho pořád. Táta mi nachystal boby, ale celou zimu jezdím venku spíš na motorce. I ty Vánoce byly takový namísto akčně sněhových spíš ospale mrzutý. Štědrej večer jsem se ještě držela, vybalila všechny dárky a prozkoumala jejich funkce a možnosti, ale hned ráno mě to úplně odrovnalo. Horečka, pár dní pospávání, tulení se s našima v posteli, medikamenty ze všech stran a žádný jídlo. Když už to vypadalo fakt vážně a naši se odhodlali dojet na pohotovost, odrovnal je stav a přístup českého zdravotnictví. Se zaklapnutím dveří pohotovosti byli naši o něco klidnější a doma se rozhodli léčbu štrajchnout zdravým selským rozumem a půlku doporučených věcí do mě beztak nenacpali. Proti kapkám a sirupům, odsávačce a spreji do nosu totiž bojuju tak srdnatě, že přeperu tátu s mámou dohromady.
