Bilance blížícího se konce sezóny:
Počet pádů - já vedu.
Návštěva cizích zemí - táta vede (příště jedu s Tebou, i kdyby se máma na hlavu měla postavit).
Počet najetých kilometrů - tady to bude dost těsný, já jezdím každej den, nejvíc mezí osmou a desátou večerní křížem krážem celým bytem. Táta se to pak marně snaží dohnat jedním víkendovým výletem. Ale někomu počasí brzo utne tipec... A já to nejsem :-).
Je to hrozný, ale je to tak. Říkáme mu s mámou staroušku, zejména když přijde utahanej z tréninku a nestihne si v práci moc odpočinout. Nebo když přijede z volného (rozuměj takového, kde si může dělat, co chce, spát, kdy chce, nemusí se o nikoho starat) vejletu. To se jeho stáří projeví v té nejhorší možné kombinaci s lehkomyslností - promrhá totiž, ano, řekněme to naprosto otevřeně, vyplýtvá dvě noci bez mého roztomilého nočního uplakaného neštěstíčka, na bohapusté popíjení, ba co víc, na přetřásání tisíckrát přetřesených historek a dalších motorkářských světaproblémů. A přijede s naprosto mylnou představou, že si doma odpočine. Heh! :-)
Idea:
Pojedeme nějakým pozdějším vlakem, Terezka bude po celým odpoledni venku unavená, sklopíme ji na spinkání a pravidelný rytmus přejíždění pražců bude to nejlepší možný udrndání...
Realita:
