Šok

Když jsem měla přijít na svět, spousta lidí byla překvapená, někteří se smáli, někteří jenom divili, někteří se snad i naštvali, zkrátka a dobře - na všelijaké emoce jsme byli všichni zvyklý. A vzhledem k tomu, že nás to ohromování kamarádů a známých od začátku baví, bylo nasnadě, abych rodiče doprovodila na mámin třídní sraz. Ale řeknu vám, tentokrát to byla divná společnost. Prvních pár příchozích šokem téměř oněmělo, že se první chvíli ani nezmohli zeptat se mi na jméno. No jako malinko mě to urazilo. Pomalu sice pookřívali, ale začali se ptát, komu mě ukradli nebo od koho si mi půjčili. No to mi teda promiňte, ale vypadám snad jako půjčená?!?! Viděli jste snad u MÝHO táty v ruce nějaký jiný dítě, který by u něj bylo tak spokojený a který by mu tak slušelo jako já? Já vám to prozradím - neviděli a ani neuvidíte :-). Když už se teda pomalu každej ohromenej člověk dozvěděl jméno a věk, vypočítali měsíce (spíš roky), kdy mámu nikdo neviděl. No a nakonec zejména dámský osazenstvo prohodilo pár zcela zcestných a nesmyslných bonmotů o mé výchově (proboha jak ráda bych je vyvedla z těch trapných omylů) a vrátili se k plkání o svých ponejvíc ekonomických kariérách a tahali z rukávu ty nájmy a hypotéky a všechny ty starosti jejich rádoby samostatných životů. Klára už se stihla začít rozvádět, Štěpán se bude ženit (jako pozval mě, ale že bych se přetrhla letět kvůli tomu na Filipíny...), Honza, kterej propad k mámě do třídy od táty ze třídy čeká dítě (a taky neví, co ho čeká)... Ale přesvědčit tu divnou skupinu, že nejsem žádná nevyléčitelná nemoc, se zřejmě nepodařilo. 

Jak by to vypadalo?

Jak by to vypadalo, kdybych měla sourozence? To se tak jednou mámy s tátou ptám, když  jsem prej tak hodná, úžasná a tak... Co kdybyste mi pořídili sourozence? Není moc situací, kdy bych viděla tátu tak vyděšenýho. A mámin zsinalý obličej taky vypovídal za vše. Nabyla jsem tedy dojmu, že sourozenec je něco divokýho, nezvladatelnýho, sebral by mi oblečení, hračky, mámu, tátu, babičku, musela bych se o něj starat, všechno ho naučit... Zkrátka - zlej sen :-), kterej by vypadal asi takhle:

Jak chytnout tátu

Jen co jsem si zvykla na náš pevný denní režim, začínaj se mi dít divný věci. Ráno táta mizí dřív než vstanu, vrátí se právě když vstávám (v jeho volným pelíšku) a co hůř, pak zas odejde a nevrátí se dřív, než musím jít zas spát. Usoudila jsem, že je to nová hra, kterou jsem pracovně nazvala "chyť si svého tátu". Je poměrně  náročná na výdrž, ale cvičím se v ní často a výsledky jsou rozhodně znát. Základem je odmítnutí veškerého položení do postýlky. Moje nejoblíbenější triky a chmaty jsou řev raněného slona, vzpříčení se v postýlce různýma končetinama za různý špricle, flusání dudlíku pod postel (to dost zabírá na mámu) a když už vystřílím všechnu munici, tak pomůže nanovo řev. Když už mě ale přecejen spánek přemůže (a nutno přiznat, že máma na mě má taky různý fígle), tak nastupuje plán číslo dvě. Důležitý je nepřešvihnout to a probudit se v době, kdy se máma s tátou večer nejvíc nudí, nejlépe když se znuděně dívají do počítačů, máma do zbytečných papírů, který odpoledne stejně úspěšně okoušu a táta do černý obrazovky autocadu, na který stejně není nic zajímavýho. Další bod plánu dvě zní - vyluxovat ledničku, prostě sežrat všechno, co naši s nepříliš nadšeným výrazem přinesou. No a pak nastává volná zábava směřující k jedinému cíli - zejména skotačení tátovi v ruce snadno zapříčiní, že vypne svou černou obrazovku a je konečně... CHYCEN. 

 

Advent

Plán: Klidná adventní neděle s dopředu připraveným adventním věncem, procházka a pak hezký večer při první svíčce.

Realita: Táta celou sobotu lítal po pracovních povinnostech a nemohl mámě pomoct najít vhodný strom a ukrást pro ni větve na adventní věnec. Máma se v sobotu večer, potmě a za drobného mrholení vydává s kočárem na lup sama. Po určité době, která stačila na dokonalé promrznutí jejích uší, se ukázal jako nejlepší smrk u domova důchodců. Kdo by to byl řekl, že důchodci jsou nejčilejší po soumraku. Neustále vylézaj ze svých komůrek a pekelně dlouho trvá, než se odbelhají za roh. Moje úloha je jasná - tvářit se nenápadně - spím. Máma potajmu vytahuje nůžky zn. Fiskars, nepochybně též kradené, ale z jiného ústavu. Tichou nocí se sune plný kočár větví k domovu. Máma a její černé svědomí se neodváží ani do Alberta pro pečivo.
V neděli ráno je nakousnuta palčivá otázka, jak dát dohromady korpus, drát a větve. Youtube radí. Hotovo. Máma se tetelí nad svou nebývalou zručností a vynucuje si na nás s tátou pochvalu. Táta je poslední dobou nějaký špatný lhář. Mě je věnec fuk, protože mi ho nedovolí ochutnat.
Procházka do přírody vzdálené jen pár kroků od baráku. Těžký terén vyžaduje nechat kočár doma. Těžký dítě vyžaduje uvázat nosičku na tátu. 
Adventní večer táta po pár slušných kilometrech se slušnou zátěží upadne k televizi.Máma prohraboší půl bytu, aby našla něco, čím podpálí první svíčku a  mohla tak nasát adventní atmosféru alespoň při mytí kuchyně. 

  

Dospělácká snídaně

Před pár dny jsem překročila magickou hranici půl roku. Vypadalo to, že to nejspíš nic neznamená, ale postupem času mi došlo, že už jsem vlastně dospělá. Tak předně - posledních pár dní statečně odolávám večerce v sedm a už jsem to s tátou vydržela táhnout nejmíň do půl desátý. Naši mě pouští na mejdany u kámošů, pravda, sice zatím jen s doprovodem, ale i tak je to dobrý. Ochutnala jsem prvně krupicovou kašičku na dobrý spaní (ale stejně jsem si radši dala ve čtyři malý intermezzo a vykřičela si mlíko). Pomalu, ale jistě, jsem odrostla dupačkám a můj šatník se skládá z šatiček a kalhot dospěláckýho střihu. Místo miminka v naší mega family vystřídala Natálka. A k snídani si konečně můžu dát s tátou housku a kafe.

Točím!

Od včerejška umím nevídanou věc. Levou nohu hodím přes pravou, nachystám se na bok (to by až tak nebylo nic divnýho) a natahováním levý ruky - a pozor, to se musím pekelně koncentrovat celým tělem na jeden pohyb - pomalu přesunuju těžiště, abych se pak celá... překulila na bříško! Ještě musím dost zabrat, abych si vysvobodila levou ručičku zpod těla. No a pak už se můžu na bříšku směle zabývat vším, na co nově nabytou polohou došáhnu. Btw. Například se skvěle házej hračky do úplně nenejdostupnějšího a nejvzdálenějšího rohu pod postýlkou (máma je ale dycky za pomoci plazení a plížení v nepřehledném terénu vysvobodí).

Denní režim

Základem našeho dne je pravidelnost, přísný režim a disciplína. Když nad rodičema nedržíte přísnou ruku, vymkne se Vám výchova a hrozně rychle zleniví. U nás den vypadá následovně:

7:00 Budíček mým hlasitým výskáním, prskáním, broukáním.
8:00 (někdy dýl) Neustále mě umlčují dudlíkem, jídlem... Nikdo nevstává.
9:00 Společná snídaně, tu miluju. Můžu se sápat našim po kafi, lézt tátovi do noťasu, hrát si v židličce.
10:00 Hraní, cvičení. Mým revírem je velká postel.
11:00 Pokus o dopolední spinkání, většinou už jsem tak za hodinku vzhůru, aby mi nic neuteklo. Den je přece tak krátkej.
12:00 Oběd v židličce ze lžičky. Když jsem při chuti, spořádaně a ve vší čistotě jím, ale když naznám, že je zároveň čas hraní, metám mrkev po zdi.
13:00 Procházka, spinkání na čerstvém vzduchu, nákupy - to taky fakt miluju. Jsem děsně zvědavá a nejlepší to je, když mě máma s křikem bere do ruky, v jedný ruce mě, v druhý kočár a třetí rukou nakupuje.
16:00 Další hraní, konečně s tátou, mámin zájem o hraní lehce opadává.
18:00 Koupálko, mocné cákání, máma zoufale volá tátu, ať mi vysvětlí, že tu koupelnu nechce vytírat.
19:00 Usínám s pořádným kusem žvance podle rovnice plný bříško, zavřený očička.

Občas našim povolím nějakou tu změnu a spím třeba dýl, ale nedělám to často. Aby si nezvykali. A někdy mi v tom udělá chaos táta, když me vezme na výlet autem a já co chvilku usínám v autosedačce. To jsem pak celá zmatená, který denní spinkání to vlastně bylo.

Pravej domácí mejdan

Konečně!!! Konečně mě naši vzali na pořádnej mejdan. Nebylo by ale pořádnýho bydlení, kdybychom to stěhování s tetou Janou parádně neoslavili. Součástí "prohlídky" jejího nového bydlení bylo i důkladné prozkoumání interiéru, přičemž jsem shledala následující: Byt není obrovskej, ale dostatečně velkej na to, aby se dalo dobře válet na gauči a popíjet dobré víno, příležitostně kouknout na telku, když jde v konverzaci zrovna nudný téma, skákat s tetou na taburetu před zrcadlem (obzvlášť doporučuju - je to takhle navečer příjemně unavující), zaskládat konferenční stolek všemožnýma dobrotama... No a co je nejlepší? Není to kupodivu její supermoderní masážní sprchovej kout (ten vyzkouším příště), ale velká postel, kterou jsem mohla zabrat jenom pro sebe a zachumlat se do její peřinky! Díky teto! A promiň, že jsem odpadla tak brzo a neprovázela vás celým mejdanem, nějak mě to společensky unavilo :-).

Natálka

Klan Konvalinek se v úterý ráno rozšířil o další dívčí posilu. Mám úplně novou krásnou sestřenici, říkáme jí Natálka, je strašně krásná (skoro jako já, když jsem byla malá), dlouhá jak špagát a má se čile k světu. A protože teta Bára má jako vždy všechno dost na háku, tvářila se, že bychom ji už ve středu mohly jet navštívit. Máma radši nechala tátu doma, přecejen taková dívčí záležitost, že jo... A vydaly jsme se, pro mě poprvé, vlakem. Ale neměly jsme to dělat. Máma byla měkkota a nesebrala tátovi auto :-). Trestem jí byla veškerá bariérovost všech (dvou) navštívených nádraží, tupost, neschopnost, blbost nymburských maloměšťáků a tak dále, to snad ani nebudu rozepisovat. Vrcholem ovšem byla milá paní na vrátnici, která nám oznámila, že nás tam nepustí. Po složitější debatě se jako kámen úrazu ukázal naštěstí jen kočár. Tak máma neváhala, vzala moji ctěnou osmapůlkilovou maličkost do jedný ruky, přebalovačku s jídlem (pekáč s buchtami a pak se pustím do mámy, no však to o tom tesánkovi znáte) do druhý ruky, na krk foťák, do tý samý ruky, co už měla mě, tak ještě bonboniéru, aby teta v porodnici nestrádala a začala stoupat několik pater nahoru. Neptejte se na výtah. A konečně začala ta pravá dámská jízda :-). Před naším odchodem se na tetu Báru přijela ještě podívat teta Pavla s celou rodinou, jen psi zůstali doma, a ještě další teta Verunka s Fandou a malým Fanánkem. Radši jsme se zdekovaly, jelikož sestry začínaly chodit kolem s docela vyděšeným výrazem :-).

Vzácná návštěva

Jak řekli, tak udělali. Strejda Heki z divokých, motorkářema ostřílených, východních končin až z Opavy se ohlásil, že by se s námi rád prošel po pražských pamětihodnostech. Že mám slabost pro motorkáře je jasný, protože táta je ten nejlepší. Na motorce je černej a nebezpečnej... Skoro jako v autě... Ale to jsem odbočila od tématu :-). Než jsme se stačili vykopat z fádní a nudné návštěvy od doktora, Heki s Hankou už prošli ty nejznámější místa sami, tak jsme v poledne zašli na co? Na Orloj? Ale neeee... 
Zavlekli jsme je do přiměřeně špinavé knajpy, aby si snad nemysleli, že Praha je nějak moc nóbl. No a abychom těm památkám učinili přecejenom zadost, tak jsme je vzali na Hrad. Strejda Heki moc chtěl vyzkoušet tu fintu ve svatém Vítu, že když prohlásíš, že se jdeš poklonit českým králům, tak Tě pustí bez vstupného. Bohužel jsme se nemohli pobavit pozorováním při této (ne)bohulibé činnosti, protože už bylo zavřeno. Tak jsem se alespoň nechala i s kočárem ponosit po různých úzkých místech, schodech ve Zlatý uličce... No zkrátka a dobře - byla jsem nejdůležitější člen výpravy. A když se přiblížil večer, zakončili jsme tuto milou návštěvu stylově v kavárně Slavia. Strejdo, přijeď brzo zas!

Svátek

15. října jsem měla svůj první svátek. Už od rána to bylo takový zvláštní, viselo to ve vzduchu a naši neustále říkali něco o tom, jak "to" udělají, jak "to" bude a jak "to" oslavíme. Těšila jsem se na slavnostní menu, přípitek, tajně doufala v dort, konfety a tak. Ale pak přišel táta s tím, že takovou velkou událost na mou počest musí důstojně zapít s klukama po tréninku v hospodě. A já prej mám doma spinkat. Znáte větší nespravedlnost?
Ale babičky to zachránily. Nejdřív jsem měla velkolepou oslavu s Eliškama z GJ, kde se jenom jedlo, pilo, hodovalo a rozdalo tolik dárků, že jsem jich ještě tolik neviděla pohromadě... No zmohlo mě to, ale násilím jsem udržela očička otevřený až do konce mejdanu :-), oslavenec má přece pařit nejdýl, ne?
No a druhá babička mi udělala oslavu u nás doma, dokonce dědu tady kvůli tomu srovnala do latě, že ani nemuk. No byla jsem z toho celá jurodivá.

Jablonná

Na Jablonný je všechno tak nějak větší...