Na pouti

Táta je fakt nejlepší! Ukrojil si ze svý pracovní doby kus času jenom kvůli mě, aby nás moh s mámou vzít na pouť. Bylo to báječný, dali jsme si samý dobroty, zmrzku a nealko mojito s naprosto skvělým brčkem, táta nám jentak mimochodem  na první dobrou vystřelil růži z papíru a jako zlatej hřeb dne mě svezl na kolotoči. Tati, až se vám zase usadí kolotočáři na pozemku, nesmím tam chybět!

S příchutí motorové nafty aneb smutný konec dortů u nás

To byl zase den, jak má být. Táta musel jet do práce na kole, abychom s mámou mohly mít auto. Pak mě máma musela odvézt k tátovi do práce, abych mu pomohla vyřizovat ty nejdůležitější věci. Často totiž beze mě v práci bejvá bezradnej a ještě smutnej. A protože u táty něco na silnici opravujou, máma vjela, kam neměla (opravdu zřízenec parního válce ukazoval, že mohla?), vyjet ovšem nemohla, z jedný strany měla nějakej ještě víc mega parní válec, z druhý strany náklaďák, z třetí strany novej asfalt (sakra může se na něj vjet nebo ne?), z čtvrtý strany modrou zónu (tak může se tam stát nebo ne?). Ještě že to táta přišel vyřešit, nepáral se s tím a objel to po chodníku (jinak bychom tam s mámou stály ještě teď). Máma radši vystřelila z týhle prekérní situace a v tom vedru jela (zcela dobrovolně!) přes celou Prahu pro narozeninový dort, aby měla teta radost. Dort měli nachstanej tak tak na čas, ještě si počkala, aby ho zčerstva dodělanej zabalili do krabice a hurá zas přes celou Prahu za náma a konečně jsme se v chládku klimatizovanýho auta vydali k babičce. Bylo to skvělý, babička tam měla holky a bazének a Natálky kuličky a babičky kamenný schody na zahradě, po kterých umím jen nahoru a dolů volným pádem a který miluju, tam byly taky. A teta nás taky nezklamala a pronesla: "Ten dort něčím zavání, že jo? Chutná jako s příměsí motorové nafty." A od tý doby vím, že mi nafta asi chutná.

Na léto co nejjižněji

Horké slunce, mejdany do pozdního večera a výlety do okolí. Tak takhle nějak vypadá klasická dovolená na jihu. A táta nás tam taky vzal - úplně nejvíc nejjižnějc, co jsem kdy byla. A taky tam bylo pekelně jižanský vedro. 
V Praze jsme si vyzvedli ještě Janu, aby mi ta cesta líp ubíhala, cestování s ní je totiž mnohem větší zábava, než když mě naši nechaj samotnou vzadu. A to nemluvím o tom, že spaní u ní doma má taky mnohem lepší úroveň než v penzionu, kde jsme spali tu další noc. Tak například když nemůžu rodiče ráno (rozuměj cca v 6:15) vytáhnout z postele, tak v penzionu není žádnej šuplík, žádná knížka, žádný věcičky volně uklizený v poličkách, s kterýma bych si mohla hrát, než se naši vypotácej. Taky ta snídaně má úplně jinou úroveň, v penzionu mě naši odbydou jogurtem, ale u Jany byl od maminky připravený koláč. Prostě jiná liga, co dodat. Jo a v penzionu byly (pouze) jedny tikající hodiny. A málem letěly do dobrkovskýho rybníka!
Ovšem cílem návštěvy nejjižnějšího místa v mým dosavadním životě bylo něco novýho a malýho - schválně, jestli ho na fotce dobře poznáte :-). No jasně, přece Vojta! Je malej, šikovnej a ještě se nemůže bránit mým drsoňským kamarádským praktikám (těm jsou odolný jen mý sestřenky divoženky).
Říká se, že na jihu jsou lidé srdeční a přátelští - a je to pravda! Všude, kam jsme přišli, jsme se fakt dobře nadlábli, až jsem si z toho jednou musela u tety Evy rozložit cestovní postýlku a po obědě si trochu hodit relax.

Noví kamarádi

Před nedávnem mi v pokojíčku přibyli noví kamarádi. A na jejich počest jsme vymysleli fajnovou hru. Chodím a prstíčkem ukazuju na zvířátka a máma mi říká, to je žirafa, Terezko, nebo to je sova, beruško... Někdy hrajem i obrácenou verzi, jako že se máma ptá, kde je sova a tak... Ta se dá dobře šidit, stačí když se obšírně rozmáchnu směrem ke zdi a už jsem chválená, jaká jsem šikulka. Občas mámu zkouším, jestli dává pozor a ukážu o kus vedle. A máma mi řekne, to je přece kolo, to je táty kolo. Konečně i pro mě začíná pořádná hra, adrnalin stoupá, zdvihám ručičku co nejvíc to jde a nadšeně hlásím: ko, ko, ko...

U dědy na domečku

Kdo koho vlastně rozmazlil?

Občas naši zklamaně tvrdí, že si něco nepředstavovali takový, jaký to se mnou je (prej řvu víc než je zdrávo), že mě něco nenaučili dostatečně včas (skoro všechno) nebo nade mnou s něčím zlomili hůl (klobouček proti sluníčku nosit nebudu, i kdyby ste se všichni na hlavu postavili). Zkrátka a dobře se zachmuřeným výrazem konstatujou, že jsem (nebo zcela určitě budu) prostě jejich rozmazlánek.
O víkendu jsme jeli na chatu. Nabalili jsme všechno možný, těžký zásoby jídla, postýlku, nočník, hračky, abychom se tam cítili jako doma. Cestou bylo vedro, v autě nuda, tak křičím. Jen co vylezem (proderem) na chatu, spustí se slejvák. Táta má plný ruce práce to tam zprovoznit a já nesmím na nic šáhnout. Ani na pavučinku, ani na nářadí, ani na halogenovou lampu, prostě na nic, co mě zajímá. Křičím znova. Máma začíná bejt hysterická. Táta kapituluje a odjíždíme k babičce. Přestalo pršet. 
U babičky je to hrozně moc skvělý, má bazén a kočičky a schody, po kterých se dá pořád lézt nahoru (dolů vždycky nosí máma) a spoustu hraček a posekanou zahradu. Nemá ale pokaždý dobrý nápady. Třeba když se s káravým výrazem směrem k mámě rozhodla naučit mě nosit klobouček proti sluníčku. V tomhle ale mámu nepotopim a vytrvám.