O Vánocích je všeho hodně. Hodně dobrot, hodně řízků, hodně dárků. Taky jsem přišla se svou sváteční troškou do mlýna a přidala hodně zlobení. Máma říká, že do mě asi při Mikuáši vlezl nějakej čertík, kterej se mnou pěkně cvičí. Ale já vždycky říkám: "Ne, já nejsem četík, já jsem Terezka. Veselá Terezka." A nasadím nejvíc negativistickej výraz doplněnej hrozivě vyhlížejícím zvednutým ukazováčkem.
Už je to tak. Naučila jsem se vzdorovat a hojně tuto komunikační strategii využívám. Protestuju proti jídlu, i když mám vlastně hlad, takže to mámu dohání k šílenství, protestuju proti spaní tak vehementně, že jsem se naučila přes skříň vylézt z postýlky, a protestuju proti tradicím. V nestřeženým okamžiku jsem totiž své nové kladívko od Ježíška velice dobře využila k roztloukání skleněných vánočních ozdob.
Jen máma s tátou jsou z těch Vánoc nějaký utahaný.
Mám v těch vánočních tradicích docela zmatek. Občas mi naši slíbí, že když budu hodná, pojedeme za babičkou, nebo že až se vyspím, přijde děda. Hurá! Přiměřenou dobu před Mikulášem vymysleli novinku. Když budu hodná, přijde Mikuláš a přinese mi nějaký mňamky. Hurá! A když budu zlobit, čert mě vezme do pekla. Hurá! Do pekla! Joo! I básničku jsem si nacvičila. Ale nevypadlo ze mě ani písmenko. Ale čerta jsem se nebála, nasadila jsem zarytě odmítavej postoj a všechno jsem zapřela. Ptal se mě třeba, jestli jsem zlobila. Ne! Ptal se mě dál, jestli umím básničku. Ne! Pokračoval, jestli jsem aspoň hodná. Ne! A jestli teda už od teď budu hodná. Ne! Vzala jsem si mňamky a bylo po všem.
Z toho plyne jediný ponaučení: Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
Poslední dobou piluju nový a nový znalosti a dovednosti. Sem tam ze mě vypadne říkanka, kterou ani máma nezná a podle několika klíčových slov se je snaží vygůglit... Jindy zas, a to protože naši jsou značně konzervativní a některý moderní výdobytky prostě sktritkně odmítají, přebírám ty nejdůležitější funkce navigace:
Kontroluju rychlost: "Tátooo, jedeme, autem, rychle..."
Nastavuju cíl cesty: "Babičkou, Báou..."
Přepočítávám trasu: "Doleva! Dobej nápad!"
Zastávám funkci parkovacího asistenta: "Couváme, dobý... Pípá to!"
Táta už beze mě nerad jezdí. Půjčil si babičky auto a hned jsem ho zaslechla, jak mámě říká, že si úplně odvykl koukat při couvání do zrcátek!
Máma se prostě a jednoduše rozhodla, že se stane kariéristkou. To v běžný praxi znamená, že si každej den chodí odpočinout do práce k počítači, zato odpoledne se musí najednou všechno stihnout. A co hůř, o víkendu se doháněj procházky tím, že se udělá nějakej nepromyšlenej hurá vejlet, kterej zaručeně bude stát za to.
Naposledy jsme takhle neuváženě vyrazili na Říp. Nejenomže nikoho nenapadlo, že cesta vede strmě vzhůru a žádný ťapkání po vrstevnici se konat nebude, ale ze zásady naši neplatí parkovný, tak jsme si cestu protáhli ještě o louku u zvířecího hřbitova. To byste nevěřili, jakej tam je o víkendu nátřesk, větší než na Václaváku. Takže náš výlet začal nasazením pietních výrazů, přičemž já jsem v soucitných obličejích vyloženě mistr...
Sotva se dovlečete nahoru, tak na tý naší slavný Mekce najdete jenom kadibudku. A sotva se dosypete dolů, nenajdete rozumnou hospodu. Prostě zase jeden den, kdy jsme si mohli s úspěchem říct, že to zase stálo za to.
Strejda Polis říká, že je opravdu krásnej pocit, když jde skloubit masakrální MZ pařba s rodinným víkendem.
Máma: Jít do práce? Zkusit školku? Jakou? Kdo se bude o Terezku starat? Kolik tam je dětí? Jak to zvládne? Jak to zvládnu já? Jak to všechno stihnem? Co budem dělat, když to nestihnem? Co když tam bude brečet? Co když já budu bez Terezky brečet? Co když bude často nemocná? Co když se ode mě ráno nebude chtít odloučit?
Já: "Hurá, školky, nápad... dobrej." Tak takhle se budím každý ráno, když mám jít do školky. Občas se s tímhle nápadem budím i v neděli. Když máma s tátou použijou zaklínadlo o školce, jsem ochotná se i vcelku rychle a bez debat učesat a oblíct. Sotva si vezmu v šatně bačkůrky, vystřelim do herny a našim tak tak stihnu řict pa. Okamžitě mám zcela jiný starosti. A asi mě tam maj rádi, pořád mě chválí a rozvíjí moje dovednosti. Až tady jsem například zjistila, že jsem talentovaná malířka, což se snažím mámě doma ukázat. Jenže než stačím nakreslit něco velkolepýho, stojí za mnou a omezuje mou tvořivost ze zdi jen na papír. Aspoň že v tý školce mi rozumí. Teda až na Gregora, je s ním sice legrace, ale je to Skot a já mu teda nerozumím vůbec.
Táta: Kde to je a kolik to stojí? Odvedu ji, přivedu ji a postarám se o ni.
Musím se přiznat, že jsem vyloženě turistickej typ. Bez batůžku nebo alespoň kola se takřka žádný odchod z domova neobejde. A vzhledem k tomu, že jako správný lehkovážný cestovatel si na své zavazadlo vzpomenu až těsně před odchodem, nabalím ho vším, co se do něj vejde a je právě po ruce. Takže při dobíhání autobusu začnou rachtat autíčka třeba o kaleidoskop. A sotva si v autobuse sednu, začnu rozumbradovat: Auto... nemáme... (Ale máme, beruško, jen čeká doma...) Jedeeem... stavíme... vystupujem... (Ne, Teri, ještě nevystupujem...) Pán hačá... (To je paní, Terezko...) Držíme pevně... Tramvaaaj... Metrem... (Jen vydrž, pojedem autobusem, metrem a tramvají, abychom dojeli na vláček) Hele, jůůů, vláčkem!
Co k tomu dodat? Snad jen, že další vikend ani druhá babička nepřišla cyklo-zkrátka. Jen tady citelně přibylo kopců. A vzhledem k tomu, že Trapistickej klášter jsem prospala, tak si z toho pamatuju jen to, že z kopce jsme jezdili tak rychle, že z toho div nezačalo sněžit.
Ty naše cyklovýlety začínaj být složitější a složitější. Popojet na vlak, popojet vlakem, popojet k tětě Terce do Lysý na koupačku a popojet k babičce ještě do Kostomlat. K večeru už mě i únava přemohla a musela jsem si odpočinout, abych si ještě večer zvládla užít cestu zpět mým oblíbeným vláčkem do Prahy, kde jsme zase popojeli na metro a z metra dojeli domů. Najeto asi 100 km, z toho 50 km na kole a v jedenáct večer doma v postýlce. Těžkej den.
Od jara doma vášnivě diskutujem, kam pojedem na dovolenou. Nejdřív jsme chtěli k moři, jenže Evropa se začala od jihu (ne)očekávaně plnit, od jihovýchodu očekávaně hroutit a severní Afriky se máma bojí (tady teda musím říct, že máma se bojí vždycky a všeho). Během těchto debat se nám vedro pomalu stávalo neuvěřitelně otravným i u nás a zájem o rozpálenou pláž ochladl definitivně. A kam dycky jezdíme, když se nemůžem rozhodnout? No přece na jižní Moravu. A který dny si vyberem, když nemáme rádi horko? No přece ty nejvíc deštivý.
Ale i tak to bylo bezvadný. Krásnej pokoj s ještě roztomilejším balkonkem měl tu výhodu, že měl garantovaný nejlepší výhled na železniční přejezd místní lokálky, kde elektrifikace trati sice ještě nedorazila, ale zvuková signalizace fungovala výborně. Od chvíle, kdy jsem spatřila svůj první vláček, se můj denní i noční rytmus řídil podle železnice. S prvním vlakem jsem vstávala a neodbytně se dožadovala přístupu na balkón, abych mohla počítat vagóny a určovat jejich barvy. A ačkoli trať vypadala zanedbaně a lokalita (včetně místních) dost odstrčeně, počítali jsme vagóny tak často, že už si nás pamatovali snad i strojvůdci. U snídaně nebo u večeře, pokaždý ať se mě kdokoli (ano, stala se ze mě trochu atrakce) z penzionu zeptal, kolik má vláček vagónků, nikdy jsem se nespletla a pokaždý majestátně vykřikla: "Jeden!"
Nicméně, nepřijeli jsme tam koukat z balkónu, ale prohlídnout krásy a folklór místního kraje. Nejsem zrovna doma vedena k nějakému puritánství a moje vášnivá záliba piva už je dávno profláknutá, ale místní dožínkový slavnosti nám vyrazili dech. Že se v pátek začně slavit a krojovaní se proveselí až do neděli, jasně, proč ne... Člověk si přece občas musí vyhodit z kopýtka. Ale že se ve velkým slavnost rozjede v neděli a my potkávali rozjařené průvody se slivovicí v ruce až do středy ráno, nás utvrdilo v myšlence, že se není čemu divit, že je v tom kraji tak draho, když tam nikdo nemaká :-).
Přesto jsme si to všechno náramně užili. Ze všeho nejvíc ty projíždky vinicemi, mezi poli, oborou nebo kolem Nových Mlýnů - úplné sepětí s přírodou. Ze všeho nejvíc jsem ho ale pocítila, když jsem usnula, táta mi naklopil sedačku do lehu a mě letní deštík pršel přímo do obličeje.
