O Vánocích je všeho hodně. Hodně dobrot, hodně řízků, hodně dárků. Taky jsem přišla se svou sváteční troškou do mlýna a přidala hodně zlobení. Máma říká, že do mě asi při Mikuáši vlezl nějakej čertík, kterej se mnou pěkně cvičí. Ale já vždycky říkám: "Ne, já nejsem četík, já jsem Terezka. Veselá Terezka." A nasadím nejvíc negativistickej výraz doplněnej hrozivě vyhlížejícím zvednutým ukazováčkem.
Už je to tak. Naučila jsem se vzdorovat a hojně tuto komunikační strategii využívám. Protestuju proti jídlu, i když mám vlastně hlad, takže to mámu dohání k šílenství, protestuju proti spaní tak vehementně, že jsem se naučila přes skříň vylézt z postýlky, a protestuju proti tradicím. V nestřeženým okamžiku jsem totiž své nové kladívko od Ježíška velice dobře využila k roztloukání skleněných vánočních ozdob.
Jen máma s tátou jsou z těch Vánoc nějaký utahaný.
Mám v těch vánočních tradicích docela zmatek. Občas mi naši slíbí, že když budu hodná, pojedeme za babičkou, nebo že až se vyspím, přijde děda. Hurá! Přiměřenou dobu před Mikulášem vymysleli novinku. Když budu hodná, přijde Mikuláš a přinese mi nějaký mňamky. Hurá! A když budu zlobit, čert mě vezme do pekla. Hurá! Do pekla! Joo! I básničku jsem si nacvičila. Ale nevypadlo ze mě ani písmenko. Ale čerta jsem se nebála, nasadila jsem zarytě odmítavej postoj a všechno jsem zapřela. Ptal se mě třeba, jestli jsem zlobila. Ne! Ptal se mě dál, jestli umím básničku. Ne! Pokračoval, jestli jsem aspoň hodná. Ne! A jestli teda už od teď budu hodná. Ne! Vzala jsem si mňamky a bylo po všem.
Z toho plyne jediný ponaučení: Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
Poslední dobou piluju nový a nový znalosti a dovednosti. Sem tam ze mě vypadne říkanka, kterou ani máma nezná a podle několika klíčových slov se je snaží vygůglit... Jindy zas, a to protože naši jsou značně konzervativní a některý moderní výdobytky prostě sktritkně odmítají, přebírám ty nejdůležitější funkce navigace:
Kontroluju rychlost: "Tátooo, jedeme, autem, rychle..."
Nastavuju cíl cesty: "Babičkou, Báou..."
Přepočítávám trasu: "Doleva! Dobej nápad!"
Zastávám funkci parkovacího asistenta: "Couváme, dobý... Pípá to!"
Táta už beze mě nerad jezdí. Půjčil si babičky auto a hned jsem ho zaslechla, jak mámě říká, že si úplně odvykl koukat při couvání do zrcátek!
