Točím!

Od včerejška umím nevídanou věc. Levou nohu hodím přes pravou, nachystám se na bok (to by až tak nebylo nic divnýho) a natahováním levý ruky - a pozor, to se musím pekelně koncentrovat celým tělem na jeden pohyb - pomalu přesunuju těžiště, abych se pak celá... překulila na bříško! Ještě musím dost zabrat, abych si vysvobodila levou ručičku zpod těla. No a pak už se můžu na bříšku směle zabývat vším, na co nově nabytou polohou došáhnu. Btw. Například se skvěle házej hračky do úplně nenejdostupnějšího a nejvzdálenějšího rohu pod postýlkou (máma je ale dycky za pomoci plazení a plížení v nepřehledném terénu vysvobodí).

Denní režim

Základem našeho dne je pravidelnost, přísný režim a disciplína. Když nad rodičema nedržíte přísnou ruku, vymkne se Vám výchova a hrozně rychle zleniví. U nás den vypadá následovně:

7:00 Budíček mým hlasitým výskáním, prskáním, broukáním.
8:00 (někdy dýl) Neustále mě umlčují dudlíkem, jídlem... Nikdo nevstává.
9:00 Společná snídaně, tu miluju. Můžu se sápat našim po kafi, lézt tátovi do noťasu, hrát si v židličce.
10:00 Hraní, cvičení. Mým revírem je velká postel.
11:00 Pokus o dopolední spinkání, většinou už jsem tak za hodinku vzhůru, aby mi nic neuteklo. Den je přece tak krátkej.
12:00 Oběd v židličce ze lžičky. Když jsem při chuti, spořádaně a ve vší čistotě jím, ale když naznám, že je zároveň čas hraní, metám mrkev po zdi.
13:00 Procházka, spinkání na čerstvém vzduchu, nákupy - to taky fakt miluju. Jsem děsně zvědavá a nejlepší to je, když mě máma s křikem bere do ruky, v jedný ruce mě, v druhý kočár a třetí rukou nakupuje.
16:00 Další hraní, konečně s tátou, mámin zájem o hraní lehce opadává.
18:00 Koupálko, mocné cákání, máma zoufale volá tátu, ať mi vysvětlí, že tu koupelnu nechce vytírat.
19:00 Usínám s pořádným kusem žvance podle rovnice plný bříško, zavřený očička.

Občas našim povolím nějakou tu změnu a spím třeba dýl, ale nedělám to často. Aby si nezvykali. A někdy mi v tom udělá chaos táta, když me vezme na výlet autem a já co chvilku usínám v autosedačce. To jsem pak celá zmatená, který denní spinkání to vlastně bylo.

Pravej domácí mejdan

Konečně!!! Konečně mě naši vzali na pořádnej mejdan. Nebylo by ale pořádnýho bydlení, kdybychom to stěhování s tetou Janou parádně neoslavili. Součástí "prohlídky" jejího nového bydlení bylo i důkladné prozkoumání interiéru, přičemž jsem shledala následující: Byt není obrovskej, ale dostatečně velkej na to, aby se dalo dobře válet na gauči a popíjet dobré víno, příležitostně kouknout na telku, když jde v konverzaci zrovna nudný téma, skákat s tetou na taburetu před zrcadlem (obzvlášť doporučuju - je to takhle navečer příjemně unavující), zaskládat konferenční stolek všemožnýma dobrotama... No a co je nejlepší? Není to kupodivu její supermoderní masážní sprchovej kout (ten vyzkouším příště), ale velká postel, kterou jsem mohla zabrat jenom pro sebe a zachumlat se do její peřinky! Díky teto! A promiň, že jsem odpadla tak brzo a neprovázela vás celým mejdanem, nějak mě to společensky unavilo :-).

Natálka

Klan Konvalinek se v úterý ráno rozšířil o další dívčí posilu. Mám úplně novou krásnou sestřenici, říkáme jí Natálka, je strašně krásná (skoro jako já, když jsem byla malá), dlouhá jak špagát a má se čile k světu. A protože teta Bára má jako vždy všechno dost na háku, tvářila se, že bychom ji už ve středu mohly jet navštívit. Máma radši nechala tátu doma, přecejen taková dívčí záležitost, že jo... A vydaly jsme se, pro mě poprvé, vlakem. Ale neměly jsme to dělat. Máma byla měkkota a nesebrala tátovi auto :-). Trestem jí byla veškerá bariérovost všech (dvou) navštívených nádraží, tupost, neschopnost, blbost nymburských maloměšťáků a tak dále, to snad ani nebudu rozepisovat. Vrcholem ovšem byla milá paní na vrátnici, která nám oznámila, že nás tam nepustí. Po složitější debatě se jako kámen úrazu ukázal naštěstí jen kočár. Tak máma neváhala, vzala moji ctěnou osmapůlkilovou maličkost do jedný ruky, přebalovačku s jídlem (pekáč s buchtami a pak se pustím do mámy, no však to o tom tesánkovi znáte) do druhý ruky, na krk foťák, do tý samý ruky, co už měla mě, tak ještě bonboniéru, aby teta v porodnici nestrádala a začala stoupat několik pater nahoru. Neptejte se na výtah. A konečně začala ta pravá dámská jízda :-). Před naším odchodem se na tetu Báru přijela ještě podívat teta Pavla s celou rodinou, jen psi zůstali doma, a ještě další teta Verunka s Fandou a malým Fanánkem. Radši jsme se zdekovaly, jelikož sestry začínaly chodit kolem s docela vyděšeným výrazem :-).

Vzácná návštěva

Jak řekli, tak udělali. Strejda Heki z divokých, motorkářema ostřílených, východních končin až z Opavy se ohlásil, že by se s námi rád prošel po pražských pamětihodnostech. Že mám slabost pro motorkáře je jasný, protože táta je ten nejlepší. Na motorce je černej a nebezpečnej... Skoro jako v autě... Ale to jsem odbočila od tématu :-). Než jsme se stačili vykopat z fádní a nudné návštěvy od doktora, Heki s Hankou už prošli ty nejznámější místa sami, tak jsme v poledne zašli na co? Na Orloj? Ale neeee... 
Zavlekli jsme je do přiměřeně špinavé knajpy, aby si snad nemysleli, že Praha je nějak moc nóbl. No a abychom těm památkám učinili přecejenom zadost, tak jsme je vzali na Hrad. Strejda Heki moc chtěl vyzkoušet tu fintu ve svatém Vítu, že když prohlásíš, že se jdeš poklonit českým králům, tak Tě pustí bez vstupného. Bohužel jsme se nemohli pobavit pozorováním při této (ne)bohulibé činnosti, protože už bylo zavřeno. Tak jsem se alespoň nechala i s kočárem ponosit po různých úzkých místech, schodech ve Zlatý uličce... No zkrátka a dobře - byla jsem nejdůležitější člen výpravy. A když se přiblížil večer, zakončili jsme tuto milou návštěvu stylově v kavárně Slavia. Strejdo, přijeď brzo zas!

Svátek

15. října jsem měla svůj první svátek. Už od rána to bylo takový zvláštní, viselo to ve vzduchu a naši neustále říkali něco o tom, jak "to" udělají, jak "to" bude a jak "to" oslavíme. Těšila jsem se na slavnostní menu, přípitek, tajně doufala v dort, konfety a tak. Ale pak přišel táta s tím, že takovou velkou událost na mou počest musí důstojně zapít s klukama po tréninku v hospodě. A já prej mám doma spinkat. Znáte větší nespravedlnost?
Ale babičky to zachránily. Nejdřív jsem měla velkolepou oslavu s Eliškama z GJ, kde se jenom jedlo, pilo, hodovalo a rozdalo tolik dárků, že jsem jich ještě tolik neviděla pohromadě... No zmohlo mě to, ale násilím jsem udržela očička otevřený až do konce mejdanu :-), oslavenec má přece pařit nejdýl, ne?
No a druhá babička mi udělala oslavu u nás doma, dokonce dědu tady kvůli tomu srovnala do latě, že ani nemuk. No byla jsem z toho celá jurodivá.