Natálka

Klan Konvalinek se v úterý ráno rozšířil o další dívčí posilu. Mám úplně novou krásnou sestřenici, říkáme jí Natálka, je strašně krásná (skoro jako já, když jsem byla malá), dlouhá jak špagát a má se čile k světu. A protože teta Bára má jako vždy všechno dost na háku, tvářila se, že bychom ji už ve středu mohly jet navštívit. Máma radši nechala tátu doma, přecejen taková dívčí záležitost, že jo... A vydaly jsme se, pro mě poprvé, vlakem. Ale neměly jsme to dělat. Máma byla měkkota a nesebrala tátovi auto :-). Trestem jí byla veškerá bariérovost všech (dvou) navštívených nádraží, tupost, neschopnost, blbost nymburských maloměšťáků a tak dále, to snad ani nebudu rozepisovat. Vrcholem ovšem byla milá paní na vrátnici, která nám oznámila, že nás tam nepustí. Po složitější debatě se jako kámen úrazu ukázal naštěstí jen kočár. Tak máma neváhala, vzala moji ctěnou osmapůlkilovou maličkost do jedný ruky, přebalovačku s jídlem (pekáč s buchtami a pak se pustím do mámy, no však to o tom tesánkovi znáte) do druhý ruky, na krk foťák, do tý samý ruky, co už měla mě, tak ještě bonboniéru, aby teta v porodnici nestrádala a začala stoupat několik pater nahoru. Neptejte se na výtah. A konečně začala ta pravá dámská jízda :-). Před naším odchodem se na tetu Báru přijela ještě podívat teta Pavla s celou rodinou, jen psi zůstali doma, a ještě další teta Verunka s Fandou a malým Fanánkem. Radši jsme se zdekovaly, jelikož sestry začínaly chodit kolem s docela vyděšeným výrazem :-).