Gastronomické okénko

Poslední dobou jdu z mejdanu do mejdanu, tak jsem se rozhodla se s váma podělit o tu úžasnou dortovou atmosféru:

Rodinná cyklistika je...

Terezka: Je to něco jako jízda autem, ale nejede se nikdy moc daleko. Člověk se může rozhlížet všude kolem, ofukuje ho lehký vánek, po lehkém terénu to s ním docela dobře houpe (pokud teda táta neskáče z obrubníku, to už tam trochu lítá) a rozhodně se nepředře. I schrupnout se dá. Ale ta helma, to mi naši udělali fakt naschvál. Nic příjemnějšího jsem teda fakt na hlavě neměla.

Máma: Je to po dvou letech úžasnej pocit, projížďka paráda, lehkost, volnost, nikde žádnej kočár. Konečně chvíli sama.

Táta: No jako ty brďo, to těžiště je fakt úplně jinde, pruží to jako blázen a občas tam Terezka mlátí helmičkou. Máme spolu se vším všudy pomalu 120 kil, ale do kopce dobrý (pozn. stále hladce ujíždíme mámě), teda až na to, že se mi to má tendenci neustále stavět na zadní :-).

Úklid

Máma zřejmě nějak nabyla dojmu, že nám doma bude stačit, jak a kdy uklidí ona. Opak je ale pravdou! Kdekoli a kdykoliv to jdu zkontrolovat, tak je něco špatně. No tak uvažte sami, proč by měly bejt formičky na cukroví v krabičce, když je jasný, že plechový prostě patřej k plechům pod troubu. Panečku, hned to líp zní - plech na plech! A proč by se měl papiňák dávat do horní poličky, když mi ještě nějde vzít pořádně do packy a hrozí, že mi spadne na nohu (případně na hlavu)? Vytrvale se ho snažím vyndavat. A k čemu je nám myčka, když se do ní nedávaj moje voslintaný (nebo omylem do nočníku upadnutý) hračky? Ale setrvávám ve svém snažení a už se mi tam podařilo propašovat alespoň kostičku. Možná to bylo očíčko od housenky, to si už bohužel nepamatuju. Ve špajzi to taky není zdaleka v pořádku. Rajský protlaky mě tam drážděj teda dost. Vůbec tam nepatřej, myslím, že by se měly používat místo autíčka (nebo místo zabalenejch tortlil) na ježdění po dlažbě - taky to má dobrej zvuk :-). Když by nebylo zbytí, tak jako zarážka do dvěří jsou rozhodně lepší než zbůhdarma sedět ve špajzi. V koupelně to taky není lepší. Cokoli, co není přišroubovaný, by se mělo uklízet hodem do záchoda, případně do bidetu a tam pořádně propláchnout. Řeknu vám - je to dřina, ale když můžu, ráda pomůžu :-).

Držet basu

Dneska jsem tu měla prvně pidinávštěvu. Teda spíš miminávštěvu. A mohla jsem se podělit o svý pokojíčkový hračkový království s Natálkou. Musím říct, že se o mě pokoušel opojný pocit moci nad menším a míň obratným (zatím) človíčkem. Ale zvládla jsem to a nějakou tu hračku i půjčila (zatím). Jinak ale Bára říkala, že Natálka poslední dobou není v moc dobrý náladě a každou chvíli pobrekává. A to zas jak jde o rodinu, držím basu. Posledních pár dní jsem se totiž rozhodla, že si vydobydu pozornost našich na full time ať to stojí, co to stojí, a to až tak fullovatě, že si kupříkladu vyprošuju v noci každý dvě hodinky obskakovat. Jen je mi divný, proč pro mě ráno chodí místo mámy do postýlky takovej pobledlej zombík.

Až budu velká, budu jako Terezka...

Všechno to začalo tím, že nás táta  nechal doma samotný a odjel závodit. Nejenže jsem mu nepomohla jako správný trenér ladit taktiku přímo na místě, ale on tu prostě doma fakt nebyl. Nemohla jsem ho probudit dloubáním do očíčka nebo skákáním po zádech, žádná společná snídaně... Už to vypadalo na nudnej víkend, ale doslova v poslední chvíli to táta přecejenom zachránil. Nechal tu auto a ještě s plnou nádrží. Takže doma jsme se zdržovaly jen nejnutnější čas.
V pátek jsme odjely pařit ku příležitosti babiččinejch narozek. Scénář klasickej, čím víc dětí pohormadě, tím líp. Otázka zní, kolik nás stačí na totální utahání babičky?
Sobota měla ale úplně jiný grády. Vyjely jsme si na další vejlet a chvíli si hráli na hřišti. Po chvíli se k nám přiřítila banda zakuklenců v helmách a než stačili pozhasínat motory, hlasitě se k nám hrnuli, zdravili a střídavě se jeden přes druhýho ptali, kde máme tátu. No byl to trochu šrumec a místy mi z toho bylo trochu ouvej. Nakonec z toho bylo odpoledne plný novejch tet a strejdů. Zejména u těch holek bylo dost legrační pozorovat, jak se ke mě měly. Napíšu pár příkladu a vemu to věkově nahoru:
Zuzka (přestěhované mládě z Moravy do Prahy): "Nene, ke mě ne, já to s dětma neumím, u mě dycky brečí..."
Terezka (zdravotní sestřička): S tou jsme staré známé, tak jsme mohly jít rovnou na prohlídku motorky, hopsat na sedle a vůbec dělat spoustu blbin.
Jíťa (imunoložka): S tou byla sranda, hned se s ní daly hrát hry na kuk sem - kuk tam. Na správnou imunitu mi doporučila sníst tři kolečka hlíny. Nikoli najednou.
Pája (tikající biologické hodiny): "Jé, ta je roztomilá..." a velice šetrně (patrně v domnění, že jsem malý miminko) si mě odvážila i pochovat.

Ve světle nově nabytých dojmů jsem se rozhodla, že jednou budu jako Terezka.