Celkem neohroženě jsem nastoupila do vlaku plného uhlí, čertů a při průjezdu tunelem i tmy... A nebála jsem se. Když jsem uslyšela chřestění čertova řetězu, pořád jsem se nebála. A když si k nám čert přised, ptal se mě na moje zlobení, maloval mi šmouhy po tváři a strkal mi nohu už už do pytle, ani tak jsem se nezačla bát. Dokonce bych řekla, že máma se o mě bála víc. Sebevědomě a s jistotou jsem čertovi vysvětlila, že zlobím jen maličko a že si zuby čistím (a mamka to jenom kontroluje). Takže pohoda.
Máma jen nevěřícně kroutila hlavou, kam se poděl její strašpytel... A mou nebojácnost si vysvětluje tím, že mi jednou ve slabý chvilce neprozřetelně slíbila, že mě čertovi nikdy nedá a že já tomu bezmezně věřím... Ale já už přece dobře vím, že je to jen habaďůra na strašení dětí! Když Mikuláš s andělem přišli u babičky v Jablonný, netrvalo dlouho a prokoukla jsem v nich babičku s dědou!
