V jakémsi idylickém horském penzionu kdesi na konci světa se při snídani dali do řeči dva pidižvíci. A vypadá to, že se hledali tak dlouho, až se našli.
Terezka: Ma! Ma!
Matýsek: Tesa!
Matýsek (směrem k motorkám): Mňak!
Oba zároveň úprkem nasedají na motorku a uhánějí směrem ke švédským stolům.
Máma 1: Terezko, pojď si dát snídani, podívej, křupinky.
Terezka: Ne.
Máma 2: Matýsku, pojď se najíst, rohlík se šunkou.
Matýsek: Ne.
(Vzhledem ke své nebývalé výšce se ale příležitostně může šunkou obsloužit ze švédského stolu sám.)
Máma 1 (rezignovaně): Tvoje smůla.
Oba zároveň se prohánějí po restauraci ve stylu kudy ona/on, tudy já.
Terezka: Hop!
Matýsek Hop! Hop!
Oba zároveň s výskotem skáčou uprostřed restaurace jak o život.
Terezka: Koukej!
Matýsek: Jééé!
Oba se zároveň derou na parapet skotačit, koukat z okna, nejlépe pak zamotávat se do záclony.
Matýsek: Tesa! Tesa, hača!
Oba si zároveň rozloží svou židli u dětského stolku, založí ruce a ostentativně vyloží nohy na stůl.
Máma 1, máma 2, táta 1, táta 2: Jdeme na boby!
Matýsek: Ne!
Terezka: Ne!
Oba zároveň se odmítají pustit svých motorek. Vivat, drahá zábavo na sněhu!
Na Valenýtna si máma s tátou představovali romantickou večeři, něco jako dát si dobrý jídlo a ochutnat nějaký fajnový víno... No a proč ne? Z logiky svátku zamilovaných - protože maj na světě nejradši mě - jsme se klasicky vypravili všichni tři.
S kočárem i s motorkou (připraveni na všechny situace) jsme si to se zastávkou v nákupáku, kde mi máma koupila nový pyžámko a táta naplánoval začátky lyžařský kariéry, namířili do jediné nekuřácké restaurace s dětským koutkem v širokém okolí. Tak co tady maj dobrýho? Jasně, kuchař zřejmě veškerou nápaditost vyčerpal na stavbě dětskýho domečku. A ten je teda fakt senzační, jen je s podivem, že jsem z něj ještě nespadla na kokos. Dobře, takže máma s tátou volí pizzu. Ještě něco z dětského menu? Prej malá pizza? Tak nad tímhle lístkem kuchař přemejšlel opravdu dlouho. Takže nám bude stačit jedna pizza. Vyberem prej kvůli mě nějakou zdravou - omega 3 (ryba), čerstvá zelenina (cibule), žádnej salám? Dejte nám tuňákovou, dvě nefiltrovaný piva a už se na nic neptejte. Jestli maj k dětský pizze i dětský pivo vědět stejně nepotřebujem. Nejvíc mi totiž chutná sosat ho od táty. A tvářím se přitom jak na vrcholu blaha.
Dárky, večeře, pivečko - slavit toho Valentýna není zas tak špatná myšlenka, ne?
Konečně! Táta na něj čeká celou zimu a v Praze skoro nebyl. Přitom se na něj táta s mámou tolik těšili. Tak jsme mu jeli naproti, v Jeseníkách prej nějakej napadl. Tak jsem čekala naprostou bombu.
Hned dopoledne jsme s Matesem vyběhli před chatu, že vyzkoušíme boby. Jasně, jenže první kontakt "tělo na tělo" se sněhem nebyl zrovna ideální. Dost blbě se v něm chodí, rukavice nesnáším, takže jsem si do něj párkrát hrábla ručičkama, na to, že v něm má bejt zábava, je dost studenej. Nejsem si jistá, možná mi byla zima, možná jsem měla hlad, ale sníh se pro mě stal synonymem pro všechno bezpráví na světě. Néé, éé... Pchchch... Přes slzičku zahlídnu, že Mates má lepší boby. A vzhledem k tomu, že na sníh si udělal podobnej, ne-li stejnej, názor, v mžiku vyhodnotím situaci a naznám, že pokud se mám se sněhem skamarádit, bude to na jeho bobech. Dávám sněhu malou šanci.
...ještě zvířátka doskládat, kohout dělá kchchch... a kráva dělá pchů, kočka dělá mňam, jakobyste to neznali, to už všechno dávám levou zadní, ještě dospat dopolední spinkání, ještě se vypořádat s obědem, to obvykle trvá, jelikož od něj musím několikrát odběhnout, párkrát se schovat za ledničku, občas udělat stojku na koberci, sakra zase brambory, ty nemám moc ráda, takže s nima musím nutně namazat stůl, no ne, zapomněla jsem si vzít pár kostek z mašinky, když už nic, tak se s nima dobře mlátí o sklo, pak má člověk takovej lepší pocit, když říká svůj názor, respektive své důrazné ne-e... No a to už teď v zimě (a to je dost otrava) sluníčko pomalu odchází, takže je vážně nejvyšší čas jít na nedělní procházku. Nakrmit kačenky, aby přece chudinky pi-pip neměly hlad. Táta nás pohání, vezmem kočár, přece abych se měla čeho držet a kačenkám kam dát rohlík. Táta by rád ještě to sluníčko stihnul, ale já už tuším, že to zas moc nevyjde. Tak kdy dáme těm kačenkám hami ham? Koukám na ně, počítám je, snažím se zachytit rozdíl mezi kačerem a kačenkou, máma se snaží vysvětlovat, konečně chápu - kačer je pipi a kačenka musí být tudíž pipi? A proč jim nedáme ten rohlík? Aha, než jsme se vyhrabali ven, tak stejnej nápad měly celý Čimice, kačenky se sotva vlečou a romantickej rybníček vypadá jak velká pekárna. No stejně už zapadlo sluníčko, takže tu procházku trochu zkrátíme, že jo...
