Malinká

I když není tak malá, jako jsem byla já, připadá nám jako drobeček...

 

Už jsem velká. Teda musím být velká...

S příchodem mojí malý sestřičky, kterou bych mimochodem samou láskou nejradši celej den pusinkovala, se ze mě stala ještě větší holka, než jsem si myslela. Nejenže můžu s mámou slopat pívo, ale mám i spoustu povinností, který chtě nechtě musím dělat sama. Jestli tím donedávna naši jenom vyhrožovali, tak teď už mi s žádným oblíkáním nebo čištěním zubů fakt nepomůžou. Je to otrava bejt samostatná a někdy si připadám velká až moc. A Karolínka jenom řve nebo se krmí, chvilinku spí a pak se zase krmí nebo řve. Ještě že mám tátu. Vozí mě na bazén, na Joudrs (jednou ze mě bude softballová hvězda) a na vejlety. Jednou to Karolínku všechno naučím. Teda až přestane tak řvát. 

Miluju svou sestřičku

Byly to jako takový malý prázdniny. Ve čtvrtek jsem se probudila a byl u mě děda. Hurá. Ze školky si mě vyzvedl taky děda. Hurá! A večer přijel táta udělat večeři. Hurá!! Ukázal mi na fotce moji novou sestřičku, moje miminko, moji milovanou Fialku. A taky Karolínku. Hurá!!! A v pátek můžu jet s babičkou za Natálkou. Hurá!!!! V sobotu si pro mě táta dojel a frčíme koupit sestřičce dáreček. Odvážně se vydám podruhé tam, kde jsem z plna hrdla prokřičela svoje pvní noci. Hurá!!!!! V neděli si jedem pro mamku a pro sestřičku. Doufám, že si to mamka užila aspoň z poloviny tak jako já!

A je to tady

Čtvrtek 30. 3. 2017, máma:

Ve dvě třicet: A sakra, asi mi odtekla voda. To je pěkný, stihla jsem naspat sotva dvě hodiny, to ten porod bude vypadat... To zaspim. Zavřu oči a dělám jako že nic. No dobře, tak tohle nezaspim. "Táto, je to tady, jedeme do Podolí." Neodpustím si poznámku: "Neboj, Praha bude volná, jako minule." Berem telefon, vytáčíme dědu a se slovy: "Promiň, tati, naše děti se začínají rodit zásadně v noci." se chystáme na cestu. Už v Kobylisích úpim: "Nemůžeš jet nějak... míň hrbatě?" "Promiň, a to Tě čeká ještě Hlávkův most." Přestávám mít ráda Prahu.
V pět už mám náramek hospitalizovaného. "Jak se cítíte, paní magistro?" Tak já celou noc nespím, cestuju v kontrakcích přes celou Prahu a oni si tady místo toho, aby mi řekli něco jako nebojte, nebude to bolet a za chvilku je to hotový, hrajou na tituly? Přestávám mít ráda doktory.
V devět hodin už mě to přestává bavit. Do čeho jsem se to navezla? Měsíc je tady v tom ústavu všechny přesvědčuju, že chci rodit přirozeně a mě to, na pouhý 1 cm a s prognózou, že to nevypadá na postupující porod, přestává bavit. A lepší to nebude. V duchu si říkám, ještě jedna kontrakce a řeknu jim, uspěte mě, řízněte mě, udělejte to za mě. Přestávám mít ráda všechny svý smělý předporodní plány.
V jedenáct hodin už nemám čas přemýšlet o nějakých plánech, začlo to nějak rychle postupovat, jedinou mojí starostí je, ať už ze mě proboha sundaj ten monitor nebo jim ty hadice utrhnu. Jak chcete něco prodejchat, když se nemůžete pohnout? Přivázanej vorvaň. V posledním tažení. Přestávám mír ráda všechno, všechny, všude.
Ve třináct hodin už se pomalu chystá finále, kroutím se jako had, porodní asistentka mi dodává naději, že to všechno půjde dobře. Porodní sál se plní lidma, dohlíží na mě i pan primář, pro jistotu připravuje kleště, ježišmarja jen to ne, dětský sestry, všichni vyhlíží miminko. Ale ono furt nic.
Ve třináct čtyřicet pět se najednou vyloupla. Krásná, malá, roztomilá. "Pane bože, táto, koukej, to není možný... Ono se nám to opravdu společnými silami povedlo." Taková úleva. Začínám mít ráda celej svět.