Jako po těžkým mejdanu

Každej občas nemá svůj den. Někdy je mi prostě do breku už jenom prostě proto. Jíst mi nechutná, spát mi nechutná, s tátou mě to nebaví a máma je prostě ohraná. Nejsem dobře vyspinkaná, tak si každou chvíli kňournu, bojuju s tátou o myš, tak mu taky nálada klesá a máma se tváří přísně, že bych měla už dávno spát. Každej má tak nějak narušenej program, takže na sebe trochu vrčíme. Naštěstí se to nestává často a když už, tak zhruba v deset až jedenáct padnem totálním vyčerpáním.

Fotoreportáž ze závodů aneb těžký život reprezentanta

S otevřeným srdcem a širokými úsměvy přijali tátu zpět. Ale jeho zásluha to teda fakt není. Musím mu tu cestičku trochu vyšlapat. A to doslova. Obešla jsem tam všechny, a zejména rozhodčí už mám v kapse. Trenérce jsem se vytrvale sápala po stopkách a vylepšovala tátovi čas, s dědou, kterej se smažil celej den na lodičce, sice nebyla žádná řeč, ale zato se tam objevila nějaká moje pseudopříbuzná teta, která ze mě byla úplně paf. Se závodníkama už je to těžší, asi tak půlka se bojí, aby se mateřstvím/otcovstvím nenakazila, ale ten zbytek už mám zmáknutej, včetně strejdy Honzy, kterej se sice tváří jako morous, ale myslím, že se mu přecejenom líbím. A takhle jsem tátovi pomáhala:

Zaměřovala jsem s ním:

Velká zábava s dědou nebyla:

Neopren jsem tátovi chystala:

 Jen ve vodě jsem s ním nebyla (pro méně bystré - táta je uprostřed fotky, poznáváte ho?):

 Flašku jsem s ním kontrolovala:

 Dělo jsem s ním chystala:

 Na závod ho připravovala:

 Po závodech jsem s ním regenerovala v solné jeskyni:

 A odvezla jsem ho domů:

 Jo a ještě jsem ho vzala na výlet na rozhlednu:

No řeknu Vám, nejsou ty závody náročný?