Normální pracovní den

Tak třeba ve čtvrtek. Normální pracovní den začíná, když táta přijde z tréninku. Jde mě rovnou do pokojíčku vysvobodit z postele, posedíme spolu na nočníku a pak zkouknem internet, připravíme mámě snídani a čekáme, až se laskavě vzbudí a dojde za náma. Chvíli pobudem doma, pak tu začne máma poletovat, oblíkne sebe, mně, táta to teda zvládne sám, chvíli hysterčí něco o nedostatku času a ňákých tramvajích, což není obvyklý, táta takovýhle problémy běžně hladce řešívá autem. Mě se to teda taky zdá poměrně elegantní. Máma veledůležitě zachrastí podpatkama a s kabelkou, jejíž velikost je proti mojí přebalovačce směšně malá, nás opustí a nechá dojet do kanceláře. Tam tátovi zařídím důležitý věci, prohrabu papíry, něco napíšeme, někoho obvoláme, někomu vrátíme smlouvu na předělání, rozptýlíme kolegyně naším společným šarmem (nám to s tátou dycky sekne), a protože venku je sluníčko, tak na co zabíjet čas v práci, radši pojedem domů a vytáhnem babičku na procházku. Máma mezitím machruje na brífinku korektorů, hltá nezajímavý informace a věří, že právě její názory vylepší rozpočet japonský firmy.  Ajá přitom tou samou dobou řeším, jak se nejlépe vykroutit z kočáru, abych se v něm mohla postavit, frčet proti směru jízdy a lomcovat se stříškou. Ke konci mýho celodenního náročnýho programu se ale máma přidá, zacvakne mi pásy a končí zábava.

Herna

Jít do herny u  nás neznamená pomalu propadat gamblerství, ale obyčejně si jdeme hrát ke mě do pokoje. Mám tam spoustu důležitých i méně důležitých věcí. Tak předně ty méně důležité jsou moje pestrobarevné hračky, které mě mají motivovat k bůhví čemu a jsou poměrně nudné. 
Ty důležitější se pak dají rozdělit na trvalé a občasné. Trvalý je třeba mámin eliptikal, kterej skýtá nekonečně mnoho kombinací prolejzání a hejbání tím, čím nemám hýbat. Trvalá je třeba i postýlka, které sice říkáme cestovní, ale momentálně cestuje jen po mým pokoji. A z postýlky se dá bezpečně vystoupit bočním východem (emergency use only), je to jednoduchý - stačí se chytit rukama nahoře, nohy nechat vevnitř a tak dlouho se čumáčkem naklánět, až opustíte postýlku takříkajíc přímo za nosem. Další trvalou věcí je táty kolo, ale od tý doby, co jsem zkoumala řetěz a přehazovačku, ho radši pověsil do nedustupný vejšky, čímž mě okamžitě přestalo zajímat. 
Na občasný věci je ale mnohem těžší se dostat. Patří mezi ně zejména skleněný misky lákavého obsahu, které si k hraní přinese máma, pantofle všeho druhu a vlastnictví a moje lahvička s čajem, kterou tak ráda polívám všechno kolem včetně sebe.

Takové ty holčičí řeči

Čas od času musím mámu vytáhnout ven. Jinak to jsou samý procházky, vaření, ťapkání, nebo hraní. Za celej den prohodíme jen pár slov tak maximálně s tím strašně užvaněným týpkem z řeznictví, co by Vám vykecal díru do hlavy, jen aby něco prodal, nebo prodavačkou v obchodě, jinak že by tady v tý pustině člověk zakop o dobrý pokecání u kafíčka, o tom si můžu nechat leda zdát.
Když se jde ven s tetou Janou, to je jiná. Střídavě se můžu pokoušet vypít alespoň některý Latté, když ne vypít, alespoň vylít. A když přecejenom všechny skleničky pochytaj, patlání v karamelovým dortu neuhlídaj :-). Počtu si o trendech v líčení, teta mi nikdy nezapomene pochválit outfit (vím, od koho se učím, teto), vyzkouším, jestli se nedaj snadno (jako máminy) ukořistit Janiny nový brýle a když to nevyjde, najdu si jiný hračky, ideálně u ní v kabelce (třeba takovej foťák vypadal celkem nerozbitně). Ale hlavně - po tetě se dá skotačit, slintat, prskat, motat si do prstíků její vlasy a válet se po ní celou dobu. Žádný takový pochovat a rychle vrátit mámě - prostě Jana je moje nejlepší velká parťačka. Silnou konkurenci má už jen v tetě Báře, která mě (jako jediná!) vyhazuje do vzduchu (nikdo jinej mě totiž neunese), takže když nad tím tak přemýšlím, nevím co je lepší. Ještě že je mám obě.

Víkend bez mráčku

Co myslíte, že jsme si o tomto krásném a slunečném víkendu užili?

a) Vymalovali jsme můj pokoj (jak bylo v plánu).
b) Jeli na výlet (jak nebylo v plánu) a nechali si tím pádem od dědy svévolnou výměnou baterie vytopit a zničit novou linku (jak TAKÉ nebylo v plánu).
c) Lenošili jsme v posteli (jak mělo být v plánu).

Průzkumné výpravy aneb věci mizí z dosahu

Čím dál se pustím na průzkumnou výpravu, tím víc mi před očima mizí objektů mého zájmu. To je nejdřív, že si půjdem hrát a sotva si najdu něco, s čím si chci hrát, už slyším "beruško, s tátovým diplomem si nebudem hrát..." nebo "kočičko, do koše se nemůže lézt" nebo "Terezko, tady si akorát skřípneš prstíky". Tak k čemu ty věci máme, když je nemůžu tlapkat, tahat, zvedat se o ně, kousat je a jiný prima věci?

Drobné domácí radosti

Každou chvíli poprchává, všichni máme společnou rýmičku (nejvíc teda táta) a nic moc se neděje. Že by ale doma nebyl prostor pro zábavu, se říct rozhodně nedá.

Každý by měl mít svůj prostor

Rozvoj mladé a všestranně talentované bytosti (jako jsem já) si rozhodně zaslouží kousek vlastního prostoru. Celou sobotu tady táta v potu tváře a pro moje blaho něco nosil a výsledek je můj nový pokoj. Je báječně velkej a suprově se tam každý slovo (skřek) rozlíhá! Máma říkala, že kde nic není, nemůžu lumpačit, ale přece jsem objevila poklad. A dostala jsem první pokojíčkový zákaz - nešahat do zásuvky.