Otevřu nejdřív jedno oko, ale místo sněhu zahlídnu strejdu Longa. Jsem příliš rozespalá na to, abych na něj hodila šibalský očko, jako je poslední dobou mým oblíbeným zvykem, tak ho radši zase zavřu. Houpání ale neustává, tak se podívám ještě druhým očičkem a vidím tátu. Je to dobrý. Ale kde je sníh a drak?
Pomalu mi to dochází. Sníh je ta bílá studená věc, kterou vytrvale bojkotuju. Když už se na něj postavím, krok neudělám, i kdyby na mě ten drak měl spadnout. Ne, mamíí, mamííí... Nebudu, nechci, fuj, sníh teda ne. Ještě že sníh nevidím a místo něj mám v ruce méďana a peřinu, to mě uklidňuje. A proč mám pocit, že mě táta s Longem nesou (i s celou postýlkou!) k Matýskovi do pokoje?
Jsem z toho hnusnýho větru na tý šílený pláni tak unavená, že zase usínám. Ovšem usínám s pocitem, že můžu zcela beztrestně spát s Matýskem v jednom pokoji, jen abyste od nás měli chvíli klid... Tak tohle - to Vám jednou vrátím.
