Musím se přiznat, že se vcelku bez problémů podřizuju přísné a důsledné výchově mých rozumných a zdravě sebevědomých rodičů.
Předně, co se jídla týče, nemám ráda sladké a nikdy nejím u televize. Tudíž nikdy máma nepřijde na to, že kdybych byla zaujatá včelkou Májou, nechala bych se nakrmit i jídlem, o kterým jsem bytostně přesvědčená, že mi nechutná.
Nikdy nevyžaduju koupání už od rána, jelikož si plně uvědomuju nesmyslnost tohoto požadavku, když jdu dvakrát za den na hřiště a přinesu si písek v botech i kalhotech i kapsách i kapuci... A od tý doby, co se naplněnou bábovičkou pokouším imitovat telefonování tátovi, tak i v uchu.
Nikdy nikam nešplhám, abych vzápětí mohla padat z dostatečný výšky, která zaručí i několik modřin v jednom obličeji. Nikdy nelezu po nábytku a nevylehávám si na poličce za mohutného pokřiku: "Hají, hají..."
Nikdy nevisím na dveřích, když táta jde do práce a nikdy by mě nenapadlo u toho křičet: "Táta, tam, pojď..."
A zásadně nikdy se nevztekám.
Rozhodla jsem se definitivně skoncovat s lenošením, zahálkou a značně pokleslou morálkou v naší domácnosti. Své biologické hodiny jsem rázně přeřídila a už nějakou dobu vstáváme v 6:20, jen občas si trochu pospím a budíček je tak v 6:21. Mámě to teda rozhodně prospělo. Najednou pořádně neví, co s nově nabytým časem, tak se ráno k snídani začaly objevovat palačinky, mafínci a podobný delikatesy. Jen nevím, proč se mě už v deset za pomoci mohutného zívání vždycky začně ptát, jestli bych už jako nešla zase spát. No tak to bych teda nešla, mnohem radši bych vzala motorku (mona) a kýbl (kybík) a šla ven. To už začíná být s mámou fakt těžký a musím řešit furt nějaký kompromisy. Nejdřív jabko a pak ven. Dobře, kompromis. Půl jabka a ven. Venku přinejlepším už po deseti minutách máma začne kňourat, že je jí zima a jestli bych radši nešla domů, že mi přečte pohádku. No tak to teda nee, sotva jsem si sedla na písek (a ještě ho ani nemám v botách, ani na hlavě). Máma se jde klepat a zívat na lavičku. Po dalších deseti minutách to začně zkoušet znova. Terezko, nechceš jít už domů, mamince je zima, pojď, dáme doma mňamku... (a marně vymýšlí jakou). Ne díky, mami, vážně nemám hlad.
