První, kam jsme tedy zamířili poradit se, byla poradna, která má v takovýchto případech jak jinak než poradit. Inu, paní psychložka nám milým a veskrze empatickým způsobem sdělila, že nám bohužel neporadí, že máme těžký rozhodování, že je to trochu na odklad a trochu na školu. Opravdu? A já myslela, že největší věda bylo vybrat aktovku. A tak mě naši doma neustále z něčeho zkoušeli a povídali si se mnou a učili mě a testovali mě a vyprávěli jsme si a kreslili jsme a počítali a procvičovali paměť a zkoumali pozornost... Až už jsme toho měli všichni plný zuby. A když nám pak někdo náhodou řekl, že máme zkusit nějakou jinou poradnu, tak jsme řekli - tak to teda ne, já vážně nejsem laboratorní myš.
Takhle jsme se dopracovali až ke dni D, tedy asi spíš ke dni Z - k zápisu. To bylo už naštěstí poslední zkoumání, který jsem před nástupem do školy musela podstoupit. Byli tam přísní, byli pečliví a trvalo to dlouho. Ptali se mě na hrozně moc věcí, od tvarů a barev až po počty a abecedu. Předvedla jsem pár svých matematických fines, sčítala a odečítala z hlavy tak nenuceně a elegantně, že paní učitelce uklouzlo, jestli prej nejsem náhodou matematický génius? Na to ale máma kontrovala, že to nejspíš nebudu, že bych asi spíš měla mít odklad. A proč, když je to zatím nejchytřejší dítě, co tu dnes u mě bylo? divila se učitelka. Na to my už jen krčíme rameny, protože argumenty máme už tisíckrát ovykládaný. Nakonec jsme se při tom zápisu dostali až ke školnímu psychologovi. První, na co se ptal, bylo, co nám poradili v poradně? No poradili nám, ať se poradíme s vámi, že oni nám neporadí. A školní psycholog byl první, kdo se nesnažil najít odpověď někde na óóóbrovsky dlouhé škále mezi jo a ne, a usoudil, že NENÍ NA CO ČEKAT.
