Turista ve vláčku

Musím se přiznat, že jsem vyloženě turistickej typ. Bez batůžku nebo alespoň kola se takřka žádný odchod z domova neobejde. A vzhledem k tomu, že jako správný lehkovážný cestovatel si na své zavazadlo vzpomenu až těsně před odchodem, nabalím ho vším, co se do něj vejde a je právě po ruce. Takže při dobíhání autobusu začnou rachtat autíčka třeba o kaleidoskop. A sotva si v autobuse sednu, začnu rozumbradovat: Auto... nemáme... (Ale máme, beruško, jen čeká doma...) Jedeeem... stavíme... vystupujem... (Ne, Teri, ještě nevystupujem...) Pán hačá... (To je paní, Terezko...) Držíme pevně... Tramvaaaj... Metrem... (Jen vydrž, pojedem autobusem, metrem a tramvají, abychom dojeli na vláček) Hele, jůůů, vláčkem!

Cyklisti II.

Co k tomu dodat? Snad jen, že další vikend ani druhá babička nepřišla cyklo-zkrátka. Jen tady citelně přibylo kopců. A vzhledem k tomu, že Trapistickej klášter jsem prospala, tak si z toho pamatuju jen to, že z kopce jsme jezdili tak rychle, že z toho div nezačalo sněžit. 

Cyklisti

Ty naše cyklovýlety začínaj být složitější a složitější. Popojet na vlak, popojet vlakem, popojet k tětě Terce do Lysý na koupačku a popojet k babičce ještě do Kostomlat. K večeru už mě i únava přemohla a musela jsem si odpočinout, abych si ještě večer zvládla užít cestu zpět mým oblíbeným vláčkem do Prahy, kde jsme zase popojeli na metro a z metra dojeli domů. Najeto asi 100 km, z toho 50 km na kole a v jedenáct večer doma v postýlce. Těžkej den. 

Dovolená

Od jara doma vášnivě diskutujem, kam pojedem na dovolenou. Nejdřív jsme chtěli k moři, jenže Evropa se začala od jihu (ne)očekávaně plnit, od jihovýchodu očekávaně hroutit a severní Afriky se máma bojí (tady teda musím říct, že máma se bojí vždycky a všeho). Během těchto debat se nám vedro pomalu stávalo neuvěřitelně otravným i u nás a zájem o rozpálenou pláž ochladl definitivně. A kam dycky jezdíme, když se nemůžem rozhodnout? No přece na jižní Moravu. A který dny si vyberem, když nemáme rádi horko? No přece ty nejvíc deštivý.
Ale i tak to bylo bezvadný. Krásnej pokoj s ještě roztomilejším balkonkem měl tu výhodu, že měl garantovaný nejlepší výhled na železniční přejezd místní lokálky, kde elektrifikace trati sice ještě nedorazila, ale zvuková signalizace fungovala výborně. Od chvíle, kdy jsem spatřila svůj první vláček, se můj denní i noční rytmus řídil podle železnice. S prvním vlakem jsem vstávala a neodbytně se dožadovala přístupu na balkón, abych mohla počítat vagóny a určovat jejich barvy. A ačkoli trať vypadala zanedbaně a lokalita (včetně místních) dost odstrčeně, počítali jsme vagóny tak často, že už si nás pamatovali snad i strojvůdci. U snídaně nebo u večeře, pokaždý ať se mě kdokoli (ano, stala se ze mě trochu atrakce) z penzionu zeptal, kolik má vláček vagónků, nikdy jsem se nespletla a pokaždý majestátně vykřikla: "Jeden!"
Nicméně, nepřijeli jsme tam koukat z balkónu, ale prohlídnout krásy a folklór místního kraje. Nejsem zrovna doma vedena k nějakému puritánství a moje vášnivá záliba piva už je dávno profláknutá, ale místní dožínkový slavnosti nám vyrazili dech. Že se v pátek začně slavit a krojovaní se proveselí až do neděli, jasně, proč ne... Člověk si přece občas musí vyhodit z kopýtka. Ale že se ve velkým slavnost rozjede v neděli a my potkávali rozjařené průvody se slivovicí v ruce až do středy ráno, nás utvrdilo v myšlence, že se není čemu divit, že je v tom kraji tak draho, když tam nikdo nemaká :-).
Přesto jsme si to všechno náramně užili. Ze všeho nejvíc ty projíždky vinicemi, mezi poli, oborou nebo kolem Nových Mlýnů - úplné sepětí s přírodou. Ze všeho nejvíc jsem ho ale pocítila, když jsem usnula, táta mi naklopil sedačku do lehu a mě letní deštík pršel přímo do obličeje.