Když je jaro na horách, tak je ideální čas sbalit prkna a vyrazit hledat sníh... Cesta byla dlouhá, za celých 300 kilometrů mi jen lehce přes síťku jarní sluníčko šimralo tvářičky, na oběd jsem si z auta vyšla dokonce jen v šatičkách. Jo jo, těšila jsem se na koulovačku a místo toho jsme první den hrdinně vyrazili na rozhlednu. Brodili jsme se bahnem (!), a když jsme dosáhli téměř vrcholu kopce, nepotkali jsme rozhlednu, nýbrž opět - jarní sluníčko. Zasvítilo mi do očiček, tak jsem si radši trochu schrupla. Z rozhledny "je to asi kilometr, to nemůžete minout" se stala několikakilometrová túra, až jsme z toho museli skončit v hospodě. A jelikož mi naši nevzali svačinku (!), slupla jsem tam jednoduše celý rohlík s máslem.
Jsem prostě už velká holka. Že jsem se pak i postarala o večerní zábavu, nemusím snad vysvětlovat. Byl tam s námi od Longa Matýsek, o celé 4 dny starší, o celých 7 cm delší a o celé kilo lehčí :-). Ale hlavně žádnej pařmen, v osm večer byl tuhej a pro mě ten pravej mejdan teprve začínal. Nic ti mladí kluci dneska nevydrží. Ještě že strejda Harry vydrží všechno.
V sobotu jsme ale ten sníh konečně našli. Vedla k němu sice cesta bahnitá, ale byl tam. A táta mě na něj úplně celou zaparkoval. Každej pak ke mě mohl přijet, elegantně zabrzdit obloukem a nahodit mi kočár kupou těžkýho morkýho sněhu. Táta koupil jednu permici, chvíli se svezl a světe div se, máma dojezdila druhou půlku. Jenže začalo pršet, mámu jsme tam radši nechali napospas sjetýmu vlekaři a zalezli všichni do hospody.
Na podvečer jsme ještě zajeli na koupálko do aquaparku v Rýmařově (ano v tom divném městě, kde lidi kradou za bílého dne, děti chodí s cígem v puse a ze všech koutů čpí bída), kde se mě (nejen) naši snažili co nejvíc unavit (abych snad brzo spala nebo co?), ale trochu jsem se prospala v autě a už jsem byla zase absolutely refresh na další večerní řádění. Střídavě mě sice nosili nahoru, vypadali jako by mě uspávali a pak si dole vyměňovali blikající a chrochtající chůvičku, ale nejmíň do deseti jsem to zas vydržela. Jo!
Štěstí je, když:
...můžu s tátou koukat na telku až pooozdě do večera.
...zmerčím v dosahu máminy brýle nebo tátovu myš nebo počítač, to pak padaj nový rekordy v rychlosti lezení.
...můžu něco docela obyčejnýho ukrást a začít to kousat a slintat - nejlepší jsou tátovy stravenky, klíče od auta, žvejkačky, účtenky...
...visím za cokoli, po čem jenom trochu jde vyšplhat do stoje (postýlka, hrazdička, jakákoli noha).
...cakám vodou vší silou a co nejdál.
...nemusím bejt věčně zavřená v plíně.
...když si při jízdě autem můžu číst své oblíbené knihy.
Babi, kolik vnoučat máš, tolikrát jsi babičkou... A každej měsíc bude mejdan! Pořád má někdo svátky, narozeniny nebo se akorát rodí! Miluju mejdany, dorty, svíčky, hračky, dárky - hlavně cizí, hraní s babičkou, když nemůže babička, hraje si teta, když nemůže teta, protože má plný ruce práce některýho ze svých dětí, může druhá teta, když nemůže druhá teta, hraje si strejda, když není po ruce strejda, mám druhýho strejdu, když nemůže druhej strejda a nikdo z těch prvních, tak jsou tam dycky aspoň naši. Je to ale fakt šichta - překonat únavu na takový párty, ale už teď jsem v tom dobrá!
Poslední dobou hrozně ráda nakupuju. Buď majestátně sedím v kočáře nebo v nákupním košíku, rozhlížím se kolem, jestli ostatní koukají, jak vybírám, čtu etikety, ochutnávám (většinou obaly), nandavám z regálu do košíku a pitvořím se na paní prodavačky, aby prohodily třeba něco ve smyslu: "To je ale krááásná holčička..." nebo "Ta má ale kukadla..." nebo "A jak pěkně sedí..." Ovšem když už to trvá moc dlouho, je víc než jasné, že se může plenečka zaplnit víc, než je schopna absorbovat, byť je to pemprska nejpemprskovatější. Přebalovací pultík už mají leckde (i u nás na Krakově!), ale když už je mokrý i oblečení... Tak to naši řeší následovně:
Máma: Skočím nahoru do CAčka koupit nový body...
Táta: Počkej, tak to vysušíme, ne? A skočil mi vysušit body i gaťata pod fén na ruce a vrátil se s krásně teplounkým oblečením.
Musím říct, že v kategorii praktických nápadů rozhodně vede táta.
Poslední dobou se toho moc nedělo. Že jsem stále šikovnější, toho si nikdo nevšímá, posledních pár dní se naši neustále staraj zejména o mou nudličku u nosu (a analyzujou, jestli to mý zakašlání třikrát za den stojí za návštěvu doktora nebo ne) a nedbaj, že velice nahlas a dramatickým kroucením hlavy odmítám péči o můj nudlózní nosík. Teta Alex říkala, že nejlepší je odsávačka na vysavač a jelikož teta Alex má vždycky všechno nejlepší a ještě ke všemu vždycky pravdu, tak i moje nudlička byla odsávaná vysavačem. Taková blbost. Musela jsem vyvinout hysterický křik větší než je 74 dB našeho vysavače, aby si máma uvědomila, že teta Alex mít vždycky pravdu rozhodně NEMUSÍ.
Ale neprokecáme to tady o nemocech, že jo :-), takže nejnovější a nejsuprovější novinku mi dneska koupil táta, schválně jestli z fotek bude poznat, která to je :-). Podotýkám, že ji koupil, protože se chystáme na velkej vejlet na hory! Kdo uhodne, vyhrává moje hlídání!
Poslední dobou jsem si všimla, že mě táta nenápadně zanedbává... Hraje si se mnou a přitom kouká na televizi, bere si mě do ruky, ale přitom se víc zajímá o počítač... Houpe mě na kolenou, ale přitom se nejčastějc něčím živí... Říkám si, jak bych ho tak nejlépe zaujala, aby si se mnou hrál? Třeba "Takhle jedou páni..." se mnou nehrál nikdy a přitom je to děsná legrace. Že bych od něj vzala dráhu? To zas ne, jednak bych natuty žuchla z postele a jednak by to měl moc snadný. Že bych začla křičet? Taky blbý, to nebejvá moc nadšenej... Co ukrást myš a střelhbitě ji strčit do pusy? To zabere jen na chvíli a ještě mi ji okamžitě vezme a navíc schová. A pak mě to napadlo! Když jsme tuhle před pár dny zase spolu koukali do počítače, šmahem jsem na klávesnici stiskla tajnej a děsně složitej kód a způsobila, že:
- rolovací kolečko myšli přestalo rolovat
- delete a backspace přestal deletovat a backspacovat
- klávesnice se změnila nejmíň na tchaiwanskou abecedu
- ve wordu nešlo psát vůbec
Táta nejdřív zblednul, pak zrudnul, pak ani neměl slov, pak jich měl zas hodně... No ale nakonec mě šel vykoupat. Zabralo to, hráli jsme si s kačenkama! (Jen máma musela slíbit, že to zkusí napravit - ale byla na to stejně krátká - ten kód totiž nikdy nikomu neřeknu!)
