Šklebila se, bručela, nevzdala se. Balila celej večer, protože limit jednoho batohu se zdál příliš přísný. Takže o cestovní postýlce jsem si mohla nechat tak leda zdát a o dalších šesti tisících pěti stech čtyřiceti dvou věcech, který s sebou obvykle vozíme taky. Jinak je ale cestování vlakem naprosto báječný. Narozdíl od suchopárnýho auta, kde se člověk nesmí ani pohnout, se ve vlaku může běhat, skákat a viset. Nebo si povykládat se spolucestujícíma, případně jim hladově nakukovat do svačiny. Běhat po sklopeným kočáru je taky fajn, ale jednoznačně nejlepší je dvě a půl hodiny skákat z protější sedačky mámě na klín. Bohužel mě to zmohlo a usnula jsem v nejlepším, prospala jsem totiž vystupování (tudíž nikdo nemohl mámě poradit, jak se otvíraj dveře - od dob jejího posledního cestování totiž proběhla jakási nenápadná modernizace na čudlíky) a přestup, kterej se díky spolehlivosti Českých drah smrsknul asi na tři minuty. A kdyby nás teta Eva v Borovanech nenašla, tak jsme v těch vlacích doteď.
A ve vesnici tak malý, že jsme si mohly vybrat takřka libovolnej barák, kde se vyspíme a do který bychom bez Evy jaktěživy nedorazily, už o nás bylo krásně postaráno. A protože jsme Pražandy každým coulem, tak se máma trochu upejpala, ale příště sem Vám to selfíčko na traktoru vážně udělám!
