Kdo koho vlastně rozmazlil?

Občas naši zklamaně tvrdí, že si něco nepředstavovali takový, jaký to se mnou je (prej řvu víc než je zdrávo), že mě něco nenaučili dostatečně včas (skoro všechno) nebo nade mnou s něčím zlomili hůl (klobouček proti sluníčku nosit nebudu, i kdyby ste se všichni na hlavu postavili). Zkrátka a dobře se zachmuřeným výrazem konstatujou, že jsem (nebo zcela určitě budu) prostě jejich rozmazlánek.
O víkendu jsme jeli na chatu. Nabalili jsme všechno možný, těžký zásoby jídla, postýlku, nočník, hračky, abychom se tam cítili jako doma. Cestou bylo vedro, v autě nuda, tak křičím. Jen co vylezem (proderem) na chatu, spustí se slejvák. Táta má plný ruce práce to tam zprovoznit a já nesmím na nic šáhnout. Ani na pavučinku, ani na nářadí, ani na halogenovou lampu, prostě na nic, co mě zajímá. Křičím znova. Máma začíná bejt hysterická. Táta kapituluje a odjíždíme k babičce. Přestalo pršet. 
U babičky je to hrozně moc skvělý, má bazén a kočičky a schody, po kterých se dá pořád lézt nahoru (dolů vždycky nosí máma) a spoustu hraček a posekanou zahradu. Nemá ale pokaždý dobrý nápady. Třeba když se s káravým výrazem směrem k mámě rozhodla naučit mě nosit klobouček proti sluníčku. V tomhle ale mámu nepotopim a vytrvám.