V Praze jsme si vyzvedli ještě Janu, aby mi ta cesta líp ubíhala, cestování s ní je totiž mnohem větší zábava, než když mě naši nechaj samotnou vzadu. A to nemluvím o tom, že spaní u ní doma má taky mnohem lepší úroveň než v penzionu, kde jsme spali tu další noc. Tak například když nemůžu rodiče ráno (rozuměj cca v 6:15) vytáhnout z postele, tak v penzionu není žádnej šuplík, žádná knížka, žádný věcičky volně uklizený v poličkách, s kterýma bych si mohla hrát, než se naši vypotácej. Taky ta snídaně má úplně jinou úroveň, v penzionu mě naši odbydou jogurtem, ale u Jany byl od maminky připravený koláč. Prostě jiná liga, co dodat. Jo a v penzionu byly (pouze) jedny tikající hodiny. A málem letěly do dobrkovskýho rybníka!
Ovšem cílem návštěvy nejjižnějšího místa v mým dosavadním životě bylo něco novýho a malýho - schválně, jestli ho na fotce dobře poznáte :-). No jasně, přece Vojta! Je malej, šikovnej a ještě se nemůže bránit mým drsoňským kamarádským praktikám (těm jsou odolný jen mý sestřenky divoženky).
Říká se, že na jihu jsou lidé srdeční a přátelští - a je to pravda! Všude, kam jsme přišli, jsme se fakt dobře nadlábli, až jsem si z toho jednou musela u tety Evy rozložit cestovní postýlku a po obědě si trochu hodit relax.
Žádné komentáře:
Okomentovat