S příchutí motorové nafty aneb smutný konec dortů u nás

To byl zase den, jak má být. Táta musel jet do práce na kole, abychom s mámou mohly mít auto. Pak mě máma musela odvézt k tátovi do práce, abych mu pomohla vyřizovat ty nejdůležitější věci. Často totiž beze mě v práci bejvá bezradnej a ještě smutnej. A protože u táty něco na silnici opravujou, máma vjela, kam neměla (opravdu zřízenec parního válce ukazoval, že mohla?), vyjet ovšem nemohla, z jedný strany měla nějakej ještě víc mega parní válec, z druhý strany náklaďák, z třetí strany novej asfalt (sakra může se na něj vjet nebo ne?), z čtvrtý strany modrou zónu (tak může se tam stát nebo ne?). Ještě že to táta přišel vyřešit, nepáral se s tím a objel to po chodníku (jinak bychom tam s mámou stály ještě teď). Máma radši vystřelila z týhle prekérní situace a v tom vedru jela (zcela dobrovolně!) přes celou Prahu pro narozeninový dort, aby měla teta radost. Dort měli nachstanej tak tak na čas, ještě si počkala, aby ho zčerstva dodělanej zabalili do krabice a hurá zas přes celou Prahu za náma a konečně jsme se v chládku klimatizovanýho auta vydali k babičce. Bylo to skvělý, babička tam měla holky a bazének a Natálky kuličky a babičky kamenný schody na zahradě, po kterých umím jen nahoru a dolů volným pádem a který miluju, tam byly taky. A teta nás taky nezklamala a pronesla: "Ten dort něčím zavání, že jo? Chutná jako s příměsí motorové nafty." A od tý doby vím, že mi nafta asi chutná.