Takováhle akce vyžaduje pořádnou přípravu a nejlíp si to člověk naplánuje u dveří, aby na nic nezapomněl. Ideální je se na ně přímo pověsit a aby se mi myšlenky nezatoulaly daleko od tématu, tak si pro jistotu opakovat cíl: "Maíííí... Maíííí..." Po dostatečném počtu opakování vytouženého cíle bych si měla nachystat věci s sebou. Máma nevypadá, že by měla naspěch, tak už od rána musím nanosit vše potřebné ke dveřím - kato (kalhoty), boty, miki (mikinu), pici (čepici), kuky (brejle), všechno několikrát pojmenuju, ukážu mámě, jestli je to správně, s něžným úsměvem na to ukazuju a říkám: "Dáme? Pojď..." Jak velký zklamání je, že se předtím musí ještě jít spát, Vám snad ani nemusím říkat.
Když se konečně dostaneme do dětskýho koutku a přijde Mates, jako správně vychovaná holka se snažím vzbudit zájem tím, že se cudně tvářím, jako by mě ani nezajímal. Ale nevydržím to dlouho a začnem řádit v duchu hesla - jeden nápad, oba při činu, jeden průšvih. Ještě si rodičové nestačili pořádně poklábosit a už jsme vyzkoumali, jaký by to asi bylo pracovat za barem. Co čert nechtěl... Ty porcelánový servisy dělaj tak těžký, jak v tom můžou nosit čaj? Ovšem v kontaktu s dlaždicema na zemi nic nevydrží. A od našeho stolu se ozvalo: "To nebyly naše děti, že ne?"
Když číšník dostával dýško úměrné průšvihu, máma se neubránila rozpačitému pocitu, že období, kdy jí každý na potkání chválil, jak má roztomilou holčičku, už je nenávratně pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat