Šok

Když jsem měla přijít na svět, spousta lidí byla překvapená, někteří se smáli, někteří jenom divili, někteří se snad i naštvali, zkrátka a dobře - na všelijaké emoce jsme byli všichni zvyklý. A vzhledem k tomu, že nás to ohromování kamarádů a známých od začátku baví, bylo nasnadě, abych rodiče doprovodila na mámin třídní sraz. Ale řeknu vám, tentokrát to byla divná společnost. Prvních pár příchozích šokem téměř oněmělo, že se první chvíli ani nezmohli zeptat se mi na jméno. No jako malinko mě to urazilo. Pomalu sice pookřívali, ale začali se ptát, komu mě ukradli nebo od koho si mi půjčili. No to mi teda promiňte, ale vypadám snad jako půjčená?!?! Viděli jste snad u MÝHO táty v ruce nějaký jiný dítě, který by u něj bylo tak spokojený a který by mu tak slušelo jako já? Já vám to prozradím - neviděli a ani neuvidíte :-). Když už se teda pomalu každej ohromenej člověk dozvěděl jméno a věk, vypočítali měsíce (spíš roky), kdy mámu nikdo neviděl. No a nakonec zejména dámský osazenstvo prohodilo pár zcela zcestných a nesmyslných bonmotů o mé výchově (proboha jak ráda bych je vyvedla z těch trapných omylů) a vrátili se k plkání o svých ponejvíc ekonomických kariérách a tahali z rukávu ty nájmy a hypotéky a všechny ty starosti jejich rádoby samostatných životů. Klára už se stihla začít rozvádět, Štěpán se bude ženit (jako pozval mě, ale že bych se přetrhla letět kvůli tomu na Filipíny...), Honza, kterej propad k mámě do třídy od táty ze třídy čeká dítě (a taky neví, co ho čeká)... Ale přesvědčit tu divnou skupinu, že nejsem žádná nevyléčitelná nemoc, se zřejmě nepodařilo.