Jak chytnout tátu

Jen co jsem si zvykla na náš pevný denní režim, začínaj se mi dít divný věci. Ráno táta mizí dřív než vstanu, vrátí se právě když vstávám (v jeho volným pelíšku) a co hůř, pak zas odejde a nevrátí se dřív, než musím jít zas spát. Usoudila jsem, že je to nová hra, kterou jsem pracovně nazvala "chyť si svého tátu". Je poměrně  náročná na výdrž, ale cvičím se v ní často a výsledky jsou rozhodně znát. Základem je odmítnutí veškerého položení do postýlky. Moje nejoblíbenější triky a chmaty jsou řev raněného slona, vzpříčení se v postýlce různýma končetinama za různý špricle, flusání dudlíku pod postel (to dost zabírá na mámu) a když už vystřílím všechnu munici, tak pomůže nanovo řev. Když už mě ale přecejen spánek přemůže (a nutno přiznat, že máma na mě má taky různý fígle), tak nastupuje plán číslo dvě. Důležitý je nepřešvihnout to a probudit se v době, kdy se máma s tátou večer nejvíc nudí, nejlépe když se znuděně dívají do počítačů, máma do zbytečných papírů, který odpoledne stejně úspěšně okoušu a táta do černý obrazovky autocadu, na který stejně není nic zajímavýho. Další bod plánu dvě zní - vyluxovat ledničku, prostě sežrat všechno, co naši s nepříliš nadšeným výrazem přinesou. No a pak nastává volná zábava směřující k jedinému cíli - zejména skotačení tátovi v ruce snadno zapříčiní, že vypne svou černou obrazovku a je konečně... CHYCEN.