Jsem už skoro dospělá. Chodím do školky

Máma: Jít do práce? Zkusit školku? Jakou? Kdo se bude o Terezku starat? Kolik tam je dětí? Jak to zvládne? Jak to zvládnu já? Jak to všechno stihnem? Co budem dělat, když to nestihnem? Co když tam bude brečet? Co když já budu bez Terezky brečet? Co když bude často nemocná? Co když se ode mě ráno nebude chtít odloučit?

Já: "Hurá, školky, nápad... dobrej." Tak takhle se budím každý ráno, když mám jít do školky. Občas se s tímhle nápadem budím i v neděli. Když máma s tátou použijou zaklínadlo o školce, jsem ochotná se i vcelku rychle a bez debat učesat a oblíct. Sotva si vezmu v šatně bačkůrky, vystřelim do herny a našim tak tak stihnu řict pa. Okamžitě mám zcela jiný starosti. A asi mě tam maj rádi, pořád mě chválí a rozvíjí moje dovednosti. Až tady jsem například zjistila, že jsem talentovaná malířka, což se snažím mámě doma ukázat. Jenže než stačím nakreslit něco velkolepýho, stojí za mnou a omezuje mou tvořivost ze zdi jen na papír. Aspoň že v tý školce mi rozumí. Teda až na Gregora, je s ním sice legrace, ale je to Skot a já mu teda nerozumím vůbec.

Táta: Kde to je a kolik to stojí? Odvedu ji, přivedu ji a postarám se o ni.