Takové ty holčičí řeči

Čas od času musím mámu vytáhnout ven. Jinak to jsou samý procházky, vaření, ťapkání, nebo hraní. Za celej den prohodíme jen pár slov tak maximálně s tím strašně užvaněným týpkem z řeznictví, co by Vám vykecal díru do hlavy, jen aby něco prodal, nebo prodavačkou v obchodě, jinak že by tady v tý pustině člověk zakop o dobrý pokecání u kafíčka, o tom si můžu nechat leda zdát.
Když se jde ven s tetou Janou, to je jiná. Střídavě se můžu pokoušet vypít alespoň některý Latté, když ne vypít, alespoň vylít. A když přecejenom všechny skleničky pochytaj, patlání v karamelovým dortu neuhlídaj :-). Počtu si o trendech v líčení, teta mi nikdy nezapomene pochválit outfit (vím, od koho se učím, teto), vyzkouším, jestli se nedaj snadno (jako máminy) ukořistit Janiny nový brýle a když to nevyjde, najdu si jiný hračky, ideálně u ní v kabelce (třeba takovej foťák vypadal celkem nerozbitně). Ale hlavně - po tetě se dá skotačit, slintat, prskat, motat si do prstíků její vlasy a válet se po ní celou dobu. Žádný takový pochovat a rychle vrátit mámě - prostě Jana je moje nejlepší velká parťačka. Silnou konkurenci má už jen v tetě Báře, která mě (jako jediná!) vyhazuje do vzduchu (nikdo jinej mě totiž neunese), takže když nad tím tak přemýšlím, nevím co je lepší. Ještě že je mám obě.