Normální pracovní den

Tak třeba ve čtvrtek. Normální pracovní den začíná, když táta přijde z tréninku. Jde mě rovnou do pokojíčku vysvobodit z postele, posedíme spolu na nočníku a pak zkouknem internet, připravíme mámě snídani a čekáme, až se laskavě vzbudí a dojde za náma. Chvíli pobudem doma, pak tu začne máma poletovat, oblíkne sebe, mně, táta to teda zvládne sám, chvíli hysterčí něco o nedostatku času a ňákých tramvajích, což není obvyklý, táta takovýhle problémy běžně hladce řešívá autem. Mě se to teda taky zdá poměrně elegantní. Máma veledůležitě zachrastí podpatkama a s kabelkou, jejíž velikost je proti mojí přebalovačce směšně malá, nás opustí a nechá dojet do kanceláře. Tam tátovi zařídím důležitý věci, prohrabu papíry, něco napíšeme, někoho obvoláme, někomu vrátíme smlouvu na předělání, rozptýlíme kolegyně naším společným šarmem (nám to s tátou dycky sekne), a protože venku je sluníčko, tak na co zabíjet čas v práci, radši pojedem domů a vytáhnem babičku na procházku. Máma mezitím machruje na brífinku korektorů, hltá nezajímavý informace a věří, že právě její názory vylepší rozpočet japonský firmy.  Ajá přitom tou samou dobou řeším, jak se nejlépe vykroutit z kočáru, abych se v něm mohla postavit, frčet proti směru jízdy a lomcovat se stříškou. Ke konci mýho celodenního náročnýho programu se ale máma přidá, zacvakne mi pásy a končí zábava.