Vše pro ten slavnostní okamžik

Konec léta sliboval nádherné počasí a onen slavný den, na který jsem se tolik těšila, se přiblížil. S mamkou jsme dlouho dopředu vybíraly šaty, pro mě to bylo snadné, pro mámu trochu oříšek (proč se všichni žení tak brzy po porodu?), přemýšlely o nejvhodnějších účesech a tátovi volily nejvhodnější kravatu, aby k nám perfektně ladil. 
A už už se probouzím do toho krásného rána... A ono ejhle. Pršelo, že by psa nevyhnal a auto nám smutně ukazovalo 15 °C. Čím víc jsme se blížili k Sázavě, bylo hůř. 
Moc jsem se na nevěstu těšila, a protože svatba je její velký den, povídám: "Mami, Maruška bude převlečená za nevěstu a bude mít krásný bílý šaty?" "Určitě bude." "A mami, bude tam čtyřicet ženichů a Maruška si z nich vybere?" "No, řekla bych, že už má vybráno." "A mami, táta se taky převlíkne za ženicha?" "No tak to ani náhodou, Terezko, to by mu mamka opravdu nedovolila."
Byl to sice trochu boj tátu odtáhnout (od rautu) zpátky domů, ale máme ho. A nikomu ho nedáme.