Ale i tak to bylo bezvadný. Krásnej pokoj s ještě roztomilejším balkonkem měl tu výhodu, že měl garantovaný nejlepší výhled na železniční přejezd místní lokálky, kde elektrifikace trati sice ještě nedorazila, ale zvuková signalizace fungovala výborně. Od chvíle, kdy jsem spatřila svůj první vláček, se můj denní i noční rytmus řídil podle železnice. S prvním vlakem jsem vstávala a neodbytně se dožadovala přístupu na balkón, abych mohla počítat vagóny a určovat jejich barvy. A ačkoli trať vypadala zanedbaně a lokalita (včetně místních) dost odstrčeně, počítali jsme vagóny tak často, že už si nás pamatovali snad i strojvůdci. U snídaně nebo u večeře, pokaždý ať se mě kdokoli (ano, stala se ze mě trochu atrakce) z penzionu zeptal, kolik má vláček vagónků, nikdy jsem se nespletla a pokaždý majestátně vykřikla: "Jeden!"
Nicméně, nepřijeli jsme tam koukat z balkónu, ale prohlídnout krásy a folklór místního kraje. Nejsem zrovna doma vedena k nějakému puritánství a moje vášnivá záliba piva už je dávno profláknutá, ale místní dožínkový slavnosti nám vyrazili dech. Že se v pátek začně slavit a krojovaní se proveselí až do neděli, jasně, proč ne... Člověk si přece občas musí vyhodit z kopýtka. Ale že se ve velkým slavnost rozjede v neděli a my potkávali rozjařené průvody se slivovicí v ruce až do středy ráno, nás utvrdilo v myšlence, že se není čemu divit, že je v tom kraji tak draho, když tam nikdo nemaká :-).
Přesto jsme si to všechno náramně užili. Ze všeho nejvíc ty projíždky vinicemi, mezi poli, oborou nebo kolem Nových Mlýnů - úplné sepětí s přírodou. Ze všeho nejvíc jsem ho ale pocítila, když jsem usnula, táta mi naklopil sedačku do lehu a mě letní deštík pršel přímo do obličeje.
Žádné komentáře:
Okomentovat