Až budu velká, budu jako Terezka...

Všechno to začalo tím, že nás táta  nechal doma samotný a odjel závodit. Nejenže jsem mu nepomohla jako správný trenér ladit taktiku přímo na místě, ale on tu prostě doma fakt nebyl. Nemohla jsem ho probudit dloubáním do očíčka nebo skákáním po zádech, žádná společná snídaně... Už to vypadalo na nudnej víkend, ale doslova v poslední chvíli to táta přecejenom zachránil. Nechal tu auto a ještě s plnou nádrží. Takže doma jsme se zdržovaly jen nejnutnější čas.
V pátek jsme odjely pařit ku příležitosti babiččinejch narozek. Scénář klasickej, čím víc dětí pohormadě, tím líp. Otázka zní, kolik nás stačí na totální utahání babičky?
Sobota měla ale úplně jiný grády. Vyjely jsme si na další vejlet a chvíli si hráli na hřišti. Po chvíli se k nám přiřítila banda zakuklenců v helmách a než stačili pozhasínat motory, hlasitě se k nám hrnuli, zdravili a střídavě se jeden přes druhýho ptali, kde máme tátu. No byl to trochu šrumec a místy mi z toho bylo trochu ouvej. Nakonec z toho bylo odpoledne plný novejch tet a strejdů. Zejména u těch holek bylo dost legrační pozorovat, jak se ke mě měly. Napíšu pár příkladu a vemu to věkově nahoru:
Zuzka (přestěhované mládě z Moravy do Prahy): "Nene, ke mě ne, já to s dětma neumím, u mě dycky brečí..."
Terezka (zdravotní sestřička): S tou jsme staré známé, tak jsme mohly jít rovnou na prohlídku motorky, hopsat na sedle a vůbec dělat spoustu blbin.
Jíťa (imunoložka): S tou byla sranda, hned se s ní daly hrát hry na kuk sem - kuk tam. Na správnou imunitu mi doporučila sníst tři kolečka hlíny. Nikoli najednou.
Pája (tikající biologické hodiny): "Jé, ta je roztomilá..." a velice šetrně (patrně v domnění, že jsem malý miminko) si mě odvážila i pochovat.

Ve světle nově nabytých dojmů jsem se rozhodla, že jednou budu jako Terezka.