Karolíno Fialíno...

Život se ségrou je čas od času (spíš teda častějc) docela boj. Obvykle nejdřív začne křičet Fialka, pak začnu křičet já: "Mamíííí, Karolínka brečí!!!" A protože ségra křičí často, přeslechnu mámino rezignované: "Já jí přece slyším..." A tak zvyšuju intenzitu svého křiku. "Mamíííí, Karolínka potřebuje nakojit..." A protože mě to taky děsně rozčiluje, začnu křičet i na ségru: "Karolíno, Fialíno, už mě z Tebe bolí hlava!!!"Abych ji uklidnila, pustím jí všechny hrací hračky v postýlce. Takže abychom si to zrekapitulovali, křičí Fialka, ta za všechno může, kříčím já, a protože máma má jen jedny ruce a jedny nervy, křičí taky: "Už letíííím..." A když už jde vážně do tuhýho, volá tátovi a křičí na něj, proč že tady zase není a jestli se náhodou blaho světa bez jeho heroických závodních výkonů PROSTĚ NEOBEJDE?