Vinobraní

Celý léto jsem se těšila, přemlouvala tátu, aby nás tam s mámou vzal, chtěla konečně sama poznat vinobraní na tý tolik opěvovaný jižní Moravě, procházet se v rovinách a mezi vinohrady, opájet se babím létem moravského teplejšího podnebí, navštívit každej místní sklípek a svlažit rtík v lahodném víně... A konečně nastal ten den. Máma řekla: "Půjdem na vinobraní." Radostí jsem se před cestou ani nepoblinkala, ani nerozkřičela, prostě způsobně se připravila na cestu. Že s sebou vezmem tetu Janu, mi sice bylo divný, ale brala jsem to jako příjemnej bonus - s tetou je pokaždý lepší zábava. Jenže na to, jak máma říkala, že to na mě bude daleká cesta, jsme nebrali vůbec plný auto věcí jako dycky, a co víc - ani jsme do něj nesedli! Tak to už mi bylo podezřelý dost. Ale co, kočár na cestu taky dobrej, tak jsem za dozvuku hovoru pořádně schrupla a probudila se - světe div se - na prosluněné moravské vinici. Říkali jí Vinice sv. Kláry a byla uprostřed krásný botanický zahrady. Rozádavala jsem úsměvy na všechny strany a hřál mě pocit z výletu do dalekých končin.